Český pískovcový ráj „LABÁK“

Místo, kde vznikaly první lezecké výstupy a s nimi i tradice lezení na českých pískovcových skalách.

Labské údolí neboli „Labák“ je rájem pro všechny vášnivé lezce a oblast si zamiluješ, ať už jsi klasik a tradiční „pískař“, který hledá výzvy v podobě dobrodružných a často velmi odvážných cest. Stejně tak i jako moderní lezec, kterého motivuje zdolávání těch nejtěžších problémů a posouvání vlastní lezecké výkonnosti.

Labák je místem, kde se psala historie horolezectví v České republice. Místem, kde vznikaly první lezecké výstupy a s nimi i tradice lezení na českých pískovcových skalách. Místem, kde můžeš zažít naprosté chvíle klidu, pohody a odpočinku. Stejně tak i chvíle stresu a psychického vypětí při zdolávání obrovských, do výšky tyčících se, skalních stěn. Prostě místem, které stojí za návštěvu, ať máš Labák „za humny“ nebo jsi z dalekých evropských nebo ještě více vzdálenějších končin…

Přičuchni s námi k vůni pískovcových skal a majestátných borovic, které stojí na labských skalních masivech. Pociť zrnka písku na vlastní lezeckou kůži, utři zpocené ruce do „lezecké plínky“, zhluboka se nadechni a vydej se vzhůru za vertikálním dobrodružstvím, o které v této unikátní lezecké destinaci světového formátu rozhodně není nouze!

Článek o Labském údolí „Labáku“, jak jej v Česku mezi lezci nazýváme, doplňujeme o rozhovor s Honzou Vopatem, který zastupuje „mladou krev“ současné lezecké generace působící v tomto údolí. Dočteš se základní informace o Labáku, nahlédneš krátce do historie, získáš také několik praktických rad a doporučení nebo zjistíš, na kterých svých projektech Honza aktuálně pracuje.

Milý lezče, přejeme ti krásný podzim plný dokonalého tření, suchých skal a hřejivých paprsků pomalu vzdalujícího se slunce. Také příjemné čtení a těšíme se, až se v Labáku nebo kdekoliv jinde na tom našem „českém písku“ společně potkáme.

„Místo, kde vznikaly první lezecké výstupy a s nimi i tradice lezení na českých pískovcových skalách…“

Lokalita a poloha oblasti

Labák leží na severu Čech, mezi městemDěčínemaHřenskem v CHKO Labské pískovce a Národním Parku České Švýcarsko. Tento nádherný kaňon, je lemován vysokými skalními masivy dosahujícími výšky až 80 metrů. Údolí, které rozděluje řeka Labe na jeho dva břehy – pravý a levý, je tvořeno až deset kilometrů dlouhým pásem mimořádně kvalitních pískovcových skal.

Na pravém břehu najdeš o něco větší počet skalních útvarů, kterému odpovídá i vyšší množství lezeckých cest – přibližně 3000 linií. Levý břeh je rozlohou i počtem cest „o něco skromnější“ (zhruba 2000 cest). Ano, počítáš správně, toto údolí ti nabídne více, jak 5000x lezeckých linií!

Spojnici mezi oběma břehy tvoří Tyršův most v Děčíně a přívoz v Dolním Žlebu, kde se můžeš s převozníkem převézt lodí z jedné strany na druhou. Do Děčína se dostaneš jakýmkoliv veřejným dopravním prostředkem, ať už autobusem nebo vlakem. Autem můžeš přijet přímo až na jedno z parkovišť, která jsou výchozími body pro vstupy do skal. Vzhledem k rozloze údolí, doporučujeme zakoupit lezecké průvodce, kde najdeš GPS souřadnice pro základní orientační body.

Bližším vodítkem ti mohou být však tato místa a vesnice (řazeny od severu k jihu): Hřensko, Labská stráň, Arnoltice, Bynovec, Podskalí a Ludvíkovice – pro přístup ke skalám na pravém břehu. Pro přístup k lezeckým sektorům na levém břehu pak Dolní Žleb, Maxičky, Čertova voda a Prostřední žleb.

Podél celého údolí Labe vede také železnice, takže se můžeš pohodlně dopravit i vlakem a zažít tak trochu toho dobrodružství „nechvalně známých“ Českých drah. Autobusové zastávky jsou v mnoha uvedených vesnicích a záleží pouze na tom, do které konkrétní oblasti máš namířeno…

„Labské údolí ti nabídne více jak 5000x lezeckých linií na skalních masivech dosahujících výšky až 80 metrů.“

Stručná historie lezení v Labáku

Nečekej teď žádný důkladný historický popis celé oblasti, ale spíše jen opravdu krátký úvod, abys měl letmou představu o historii lezení v Labském údolí. Pár důležitých informací, historických milníků a zajímavostí, no a pak už těch více praktických rad pro všechny z vás, kteří by chtěli také na toto překrásné místo (alespoň jedenkrát v životě) zavítat…

Historie pravého břehu

Ke zdolávání prvních labských vrcholů došlo v prvním desetiletí 20. století saskými lezci ze sousedního Německa. Nejdříve byla vystoupena věžKlárka(Klarturm) v roce 1904, dále Mnich (Mönch) a Horní Jeskynní věž (Oberer Höhlenturm) v roce 1907. O několik let později pak Růžová Palice (Rosenkeule) roku 1909. Působením saských lezců tak v Labáku vše začalo a do historie se nesmazatelně zapsala jména jako E. Klar, R. Pötzsch a E. Munzke.

Další vlnou dobývání saskými lezci byl rok 1910, kdy vystoupili na Vojtěcha (Wotanskegel), Krkavce (Rabe), Hřebenový kužel (Kammkegel), Strážce Dolního Žlebu (Niedergrundwächter), Viklan (Wackelstein), Růžovou věž (Rosenturm), Dolní Jeskynní věž (Unterer Höhlenturm) a také na Děčínskou věž (Steinbruchwand).

Čeští lezci začali v Labáku se saskými prvovýstupci soupeřit až po druhé světové válce (od 50. let 20. století). Nejdříve opakovali starší saské výstupy a postupně objevovali již další nové směry a dobývali doposud nedotčené vrcholy.

K výraznému posunu v lezecké obtížnosti došlo na přelomu 60. a 70. let 20. století zejména bratry Weingartlovými a později Jindřichem „Hudym“ Hudečkem. Tvořili velmi psychicky náročné, technicky a silově obtížné cesty s tvrdými pravidly pro zdejší prvovýstupy (např. pravidlo vrtání kruhů pouze z „čisté“ lezecké pozice)!

V 80. a 90. letech 20. století lezení v „Labáku“ směřovalo už postupně také k více sportovně-ji pojatým cestám, které tvořily protiklad k náročným výstupům předchozích dekád.

„První lezecké výstupy byly uskutečněny saskými a českými lezci, kteří se předháněli o svá prvenství v údolí. Poměrně často se jednalo o velmi odvážné a psychicky náročné cesty.“

Historie levého břehu

Počátky lezení na levém břehu se datují rovněž do prvních desetiletí 20. století a opět se pojí s německými lezci. Prvním zdolaným vrcholem byla Jeptiška (Nonne), která tvoří jednu z hlavních dominant levého břehu a byla vylezena v roce 1906, celkově jako druhá věž v celém Labském údolí vůbec. Zdolal ji saský lezec W. Baudisch se svými druhy.

Dalšími pokořenými skalami byly Strážce Čirty (Tschirtenwächter) a Čirtská jehla (Tschirtennadel) v roce 1908 a později také Žlebská jehla (Niedergrundnadel), roku 1909.

Čeští lezci začali na levém břehu působit opět až po skončení druhé světové války a prvovýstupy se zde pojí se jmény, jako jsou: K. Krombholz, bratři Wiegelovi, J. Bílek, R. Zabilka, J. Houser.

K pozdějším lezeckým generacím patří bratři Weingartlové, K. Bělina, J. Hudeček, P. Laštovička, R. Litochleb, J. Koudelka, P. Bechyně, P. Henke, S. Lukavský nebo také známí a vyhlášení autoři jako jsou: J. Slavík, P. Slanina, T. Sobotka a O. Beneš.

Pokud se chceš seznámit více podrobně-ji s rozmanitou lezeckou historií Labského údolí, můžeme doporučit třeba knihu od J. Hozáka: Ó, horo, vydanou roku 2009.

Tak a teď už pojďme na všechny ty slíbené rady a praktické informace, po kterých určitě velmi dychtivě toužíš, netrpělivý lezče. :)

Typ lezení a lezecký styl

Názory i přístupy spojené s lezeckým stylem se v Labáku lišily vždy podle období a výstupců, kteří zde v dané době působili. Dnes se díky tomu stala z Labského údolí poměrně liberální pískovcová oblast, kde vedle sebe existují tradiční a odvážné výstupy po boku moderních a sportovně-ji zajištěných cestách.

Na pravém břehu najdeš relativně více tradičních cest, kdežto levý břeh je považován za ten „sportovnější“. Nečekej však zajištěné sportovní vápno jako ve Frankenjuře nebo Arcu. Stále počítej s delšími odlezy mezi borháky, kde vzdálenosti kolem pěti metrů jsou naprosto běžným standardem. Na obou březích ti skály nabídnou mimořádně kvalitní pískovec tvrdšího charakteru, který je vyhledávanou oblastí, jak pro české lezce, tak i pohraniční saské lezce.

Levý břeh nabízí polohou většiny údolních stěn hlavních masivů orientaci na východ. Některé postranní masivy jsou orientovány na jih, jihovýchod a sever. Převažuji zdě stěny s výškou 20­ až 35 metrů, na některých místech najdeš i cesty s délkou okolo 40–50 metrů. Dominantu levého břehu tvoří „Ostroh Východního rohu“ s výškou cest dosahujících až úctyhodných 60 metrů. Na levém břehu můžeš lézt i za teplejšího počasí, protože skály jsou více schovány pod stromy oproti straně protější.

Lezení „na levém“ poskytuje vyšší koncentraci moderních cest sportovnějšího charakteru, oproti cestám tradičnější povahy na břehu pravém. Najdeš zde také mnoho opravdu těžkých cest, včetně jedné z nejtěžších „To tu ještě nebylo“ RP XIIb (fr. 9a), což je 16 metrová linka od Adama Ondry, Ondry Beneše a M. Tomáška z roku 2011.

Dominantnější částí kaňonu je pravý břeh, kde stěny dosahují ohromné výšky až 80 metrů! Většina údolních stěn masivů na tomto břehu je orientována na západ, a proto je „lezení na pravém“ vhodnější spíše během jara a podzimu. Najdeš tady ty opravdové klasiky a cesty, kterými se psala historie českého pískovcového lezení. Dlouhé a odvážné výstupy, kde musíš ukázat svoji lezeckou vyzrálost, psychickou odolnost a vyrovnanost a nenechat se rozhodit dlouhými odlezy v mnohdy méně jištěném lezeckém terénu.

„Labské údolí je krásnou pískovcovou oblastí, kde vedle sebe existují tradiční dobrodružné cesty bok po boku moderních a více sportovněji odjištěných linií…“

Tradicí pískovcového lezení v Česku je vytváření nových cest stylem „zespodu nahoru“ tzn. způsobem, kdy se lezec vydá do výstupu od úpatí skály a nemá žádné znalosti o tom, co jej nahoře v cestě čeká. Dopředu si cestu z vrchu neprohlíží ani nenacvičuje s horním jištěním. Prostě se do výstupu pustí a postupně ukrajuje lezecké metry a zdolává problémy, které jej v cestě čekají. Dokážeš si představit dávku odvahy a porci dobrodružství, kterou ve skalách všichni tito prvovýstupci zažívali. A právě díky těmto odvážným autorům cest, může řada z nás – běžných lezeckých „smrtelníků vzlínat po těchto krásných skalních masivech nebo na vrcholky některých věží.

Klasifikace pískovcových cest

V Labském údolí se setkáš s pískovcovou klasifikační stupnicí, která se už od 50. let 20. století profilovala jako znatelně tvrdší oproti blízkému Sasku (právě i z důvodu soupeření s těmito saskými lezci).

Samozřejmě tomuto trendu neodpovídají všechny cesty, ale obecně je obtížnost místních cest tvrdší, v porovnání s dalšími českými pískovcovými oblastmi jakou jsou Suché skály „Sušky“, Panteon „Panťák“ nebo téměř sousedící Tisá.

Obtížnosti a klasifikace jednotlivých cest se výrazně liší i v rámci jednoho číselného hodnocení. Můžeš tak narazit na rozdíl až tří stupňů v jednom klasifikačním stupni, zejména pak u starších nebo málo lezených cest.

Pro lepší orientaci je mnohem lepší použít jako pomyslné vodítko autorství cest (jméno autora) v souvislosti s dobou, kdy daná cesta vznikala. Úplně nejlepší je dát se do řeči s nějakým „místním lezcem“, který rád poradí a doporučí pro tebe ty pravé a vhodné lezecké výstupy.

Pozor i na to, že klasifikace nebere v potaz tvoji individuální psychickou odolnost, zkušenost s místním terénem nebo schopnost „umět se dobře jistit smyčkami“.

Ve všech cestách, jako všude jinde na českých pískovcových skalách, je zakázáno používat železný materiál na dojišťování cest – vklíněnce, hexy, friendy a další. A tak se jako lezec můžeš jistit pouze textilním materiálem v podobě různě širokých a tvarovaných smyček z lana. „Umění uzlíků“, nejrůznějších bambulí, provazování hodin, obvazování hrotů, to vše musí být nepostradatelnou technickou dovedností každého pískovcového lezce, který si chce dobře a hlavně bezpečně zalézt v tomto nádherném údolí.

„V Labáku je zakázáno používat kovový materiál na dojišťování cest a používat můžeš pouze textilní smyčky v podobě různých uzlů a bambulí.“

Vybavení a praktické tipy

Tak co všechno vzít s sebou? Rozhodně se hodí opravdu velmi dlouhé a odolné lano. Místní masivy dosahují výšky až 80 metrů a kolikrát vymotáš celou délku lana. Takže určitě hlídej konce lan a dávej pozor na svého spolulezce, ať neskončí dole pod tebou – v Labi. Z některých cest budeš často slaňovat i na dvakrát kvůli zmíněné výšce stěn.

Hodit se může také obal na lano, protože „písku na písku“ je dole pod skálou všude spousta. Takže raději o lano dobře pečuj, chraň ho a udržuj v dobré v kondici, aby ti co nejdéle vydrželo.

Kromě lana přibal smyčky do spár, hodit se budou i nejrůznější uzlíky při zdolávání puklin všemožných tvarů a rozměrů. Rozhodně vezmi od každého něco: různé velikosti a typy textilních smyček podle toho, do jakých výstupů se hodláš pustit. Určitě využiješ i spárové rukavice nebo lezeckou tejpku (záleží na osobní preferenci). Nicméně pravdou je, že v těch „sportovněji zajištěných“ (a většinou taky těžších) cestách na levém břehu, si vystačíš někdy i pouze s velkou sadou expresek.

Dalším tipem je dětská plena, která ti výborně poslouží na utření zpocených rukou, protože v Labáku je používání mága zakázáno (resp. je tolerováno od určitého obtížnostního stupně). Bavlněná plenka omotaná kolem sedáku je skvělou volbou a místním trikem, jak ruce velmi dobře vysušit. 

No a pak už klasika: sedák, šité smyčky na prodlužování jištění (raději delší – 120 cm), abys mohl vést lano co nejvíce v přímé linii a neničil skálu ani se netrápil, že tě bude stahovat těžká váha vymotaného lana. Několik zámkových karabin a samozřejmě lezečky. Často se hodí měkčí bota do ploten a rajbasů, ale na tvrdé stupy i malé lišty poslouží skvěle naopak lezečka s tvrdší lepičkou. Vyzkoušej naší horkou novinku – lezečky OZONE, s kterými ustojíš i ty nejmenší stupy v Labáku! A že jich tam není zrovna málo…

„Bavlněná dětská plena omotaná kolem sedáku je perfektním řešením a místním trikem, jak si velmi dobře vysušit zpocené ruce…“

Své vybavení můžeš doplnit o bouldermatku, která ti bude skvělým pomocník a třeba i zachráncem naraženého zadku, pokud to náhodou „hodíš až na podlahu“. Přibližně 30 minut autem trvá jízda do nedaleké boulderové oblasti – Děčínský Sněžník. Takže pokud budeš lezením na laně už zcela saturován, určitě navštiv tuto krajinově nádhernou a lezecky vyhledávanou destinaci, kde na tebe čeká více jak 1,800 boulderových problémů.

Nezapomeň ani na lezeckého průvodce, protože bez něj se tady jen těžko obejdeš. Desítky masivů, stovky sektorů a přes 5,000 lezeckých cest. Sáhnout můžeš po novém knižním zpracování Labského údolí z rukou autorů Jiřího Chocholouška a Vladislava Nehasila, rozdělených do dvou samostatných knih: Labské údolí – Pravý břeh a Levý břeh.

Případně můžeš vyzkoušet i německého průvodce Kletterführer Elbtal, který v sobě snoubí oba dva břehy dohromady v podobě jedné knihy a jeho autory jsou Gerald Krug a Jörg Andreas.

TWIST TECH ECO

RAVEN QD ZOOM

VISION 9,1 MM

Sezóna – kdy vyrazit?

Nejvhodnějším obdobím pro lezení v Labáku je jaro + podzim a lézt je možné většinou od druhé poloviny dubna až do konce října. Nicméně můžeš si zde užít lezení i v letních měsících, pokud zvolíš vhodnou orientaci lezeckých cest a sektorů, aby ses „neusmažil“ na sluníčku. Ta úplně nejlepší podmínka bývá na podzim, kdy v údolí panují příznivější a chladnější lezecké teploty.

Pro bouldering na Sněžníku je možné téměř jakékoliv roční období, ale v zimě počítej s velmi nízkými teplotami, mnohdy až velmi nízko pod nulou.

Vždy musíš sledovat lezecká omezení i sezónní uzavírky a zkontrolovat aktuální stav ve skalách. Lezení na pískovcových skalách podléhá striktním pravidlům a jedním z nich je přísný zákaz lezení na mokré skále. Musíš vždy počkat, než skála dostatečně vyschne. Často se může zdát, že už brzy po dešti jsou skály suché, ale pískovec zadržuje velké množství vody a uvnitř pod povrchem může být ještě stále mokrý, což z něj činí naprosto křehký materiál, náchylný k odlamování, a to není dobré ani pro tebe ani pro samotnou skálu.

„Pískovec uvnitř pod povrchem zadržuje velké množství vody a může být ještě velmi dlouho mokrý, což z něj činí křehký materiál náchylný k odlamování…“

Ubytování a služby

Pokud chceš zažít správnou lezeckou atmosféru, tak nepochybně zavítej do nejznámější lezecké hospody U Kosti v Dolním Žlebu. Místo, kde se setkávají všichni hladoví a žízniví (také přeživší) lezci, hned, jak „ve skalách zhasnou.

Vychutnáš si tady skvělé jídlo i české pivo za opravdu velmi příjemné ceny. U Kosti nabízejí i lezecké refugio, kde můžeš v patře nad hospodou přespat ve vlastním spacáku za pár korun. Dokonce tam mají malou kuchyňku a teplou sprchu, takže další den vyrazíš čerstvý a naprosto odpočatý do skal, kam to máš necelých 200 metrů vzdušnou čarou.

Vyzkoušet můžeš také kemp v Děčíně nebo pak i některý z „bivaků“ přímo pod skalou a v blízkých lesích. Pokud budeš však kempit a „spát na divoko“, dej si pozor na to, abys svým pobytem a konáním nerušil nikoho z místního lidu a aby po tobě nic nezůstalo. Prostě v duchu „leave no trace“, ale to by mělo být jasné dnes snad už každému lezci nebo milovníkovi skal, hor a přírody.

Všechny ostatní vyhlášené české lezecké hospody jsou trochu opodál, ale pokud bys chtěl objevit i tato proslulá místa, potkat místní legendární lezce, dozvědět se více o historii nebo si jen nechat doporučit tipy na cesty, tak rozhodně neváhej a navštiv i tyto další nádherné pískovcové oblasti.

"Pokud chceš zažít tu správnou atmosféru, musíš navštívit nejznámější lezeckou hospodu U Kosti!"

Zavítej na menší masivy a stěnky do Tisé, kde na tebe čekají skvělá místa, sloužící i jako „společensko-kulturně-lezecko-vypravěčská“ refugia: konkrétně Refugio Tisá nebo Restaurace Kačák.

Za kopcem opodál, v nedalekém Ostrově, najdeš nádherné menší věžičky a také lezeckou hospodu spolu s ubytováním a kempem Autokemp pod Císařem, kde pocítíš klid skal (už jen kvůli nepřítomnosti telefonní signálu) a večer naopak pomyslné rysky vah vyvážíš častými bujarými lezeckými večírky.

Pokud se chceš dozvědět více o těchto legendárních místech, koukni na web eMontany a přečti si tam skvělou sérii článků – Lezecké hospody v Česku.

Tak a teď už předáváme slovo a tak si můžeš konečně užít rozhovor s „místním“ Honzou Vopatem, který je mimo jiné OCÚN ambasadorem a v podstatě téměř domácím lezcem Labáku. Přečti si jeho krátké povídání o dojmech a celkovému pohledu na toto údolí, nech si od něj doporučit pár praktických rad nebo si přečti o Honzově (lezeckém) životě a projektech, kterých tady má opravdu spoustu…

Interview s Honzou Vopatem

ZÁKLADNÍ INFO K OBLASTI

Oblast (region): České Švýcarsko – Labské pískovce – Labské údolí – Pravý břeh + Levý břeh

Materiál, typ skály: pískovec (spíše tvrdšího charakteru)

Lezecký styl: klasické tradiční cesty + moderní sportovně(ji) zajištěné cesty

Obtížnosti cest: V až XIIb – pískovcová klasifikace (labská, Sasko - 4b až 8b francouzské klasifikace)

Délka cest: 10 až 80 metrů

Nejlepší doba k lezení: jaro + podzim

Lezecký průvodce: Labské údolí – Pravý břeh (J. Chocholoušek, V. Nehasil)

Labské údolí – Levý břeh (V. Nehasil, J. Chocholoušek)

Kletterführer Elbtal (G. Krug, J. Andreas)              

Lezecká hospoda: Dolní Žleb – U Kosti