Rozhovor s Honzou Vopatem

Lezení pro mě znamená hodně, ale přijde mi velká škoda upínat se pouze na jednu věc v životě, protože pak pro mě ten život trochu ztrácí barvy…

To je mladý a skvělý lezec pocházející z Ústí nad Labem. Kluk, který se věnuje lezení od malička a zaměřuje se především na sportovní lezení na obtížnost a bouldering. Honzovy výkony jdou stále nahoru a na svém kontě má již zapsány cesty o obtížnosti 8b a vylezené linky o pískovcové klasifikaci Xc (francouzské 8a).

Čau Honzo, pro ty co tě vůbec neznají…

Proč lezeš a co ti lezení dává? Pokud bys nelezl, čemu by ses věnoval namísto toho? Jaké jsou tvé další zájmy?

Lezu hlavně proto, že jsem k tomu už od mala vedený a jsem zvyklý na ten specifický lezecký životní styl, který je s tím spjatý. Lezení mě posouvá i v osobním životě, ať už jde o věc disciplíny, odvahy nebo trpělivosti. Nabízí se říct, že lezení mi dává život, což je z části pravda, ale na druhou stranu jsem ten typ člověka, co rád poznává, a tak se snažím čas od času přiučit nějakým novým aktivitám.

Třeba na prvním školním stupni jsem chodil na karate, dodnes hraju na klavír, občas si stoupnu na skate nebo se jdu jen tak projít do přírody. Lezení pro mě znamená hodně, ale přijde mi velká škoda upínat se pouze na jednu věc v životě, protože pak pro mě ten život trochu ztrácí barvy. Všechny ty ostatní nelezecké aktivity do života naopak nějakou tu barvu navíc přidávají…

„Lezení pro mě znamená hodně, ale přijde mi velká škoda upínat se pouze na jednu věc v životě,
protože pak pro mě ten život trochu ztrácí barvy…“

Pocházíš z Ústí nad Labem? Kolik času jsi strávil lezením v Labských pískovcích? Táhlo tě to na písek už od mala nebo tě tam pouze „zatáhli“ tví rodiče?

V Ústí jsem se narodil, ale mám v podstatě takový „dvojitý domov“. Jeden je v Ústí, kde trávím většinu času, a to hlavně kvůli škole. Druhý je v Tisé, kam jezdím spíš na víkendy. Kvůli mému druhému domovu v Tisé jsem určitě nalezl nejvíc právě tady a pak v okolních oblastech jako jsou Rájec a Ostrov.

Labák byl pro mě vždy nevysvětlitelným způsobem tajemný a jako dítě jsem se ho bál, ale s postupem času tenhle pocit opadl a začal se mi čím dál tím víc zamlouvat a úměrně tomu jsem tam začal i víc a víc lézt. U nás v rodině neexistovalo „chceš nebo nechceš“. Prostě když se rozhodlo, že se jde do skal, tak se šlo. Někdy se chtělo míň, někdy víc, ale ať už platila jedna nebo druhá varianta, tak pořád tam byl jakýsi „drive“ a vnitřní pocit, že v prostředí skal mi je od duše dobře.

Jaký vztah máš se svojí ségrou Editou, která je také skvělou českou lezkyní a nedávno si i ona zapsala své první „Xc“ v domácí pískovcové oblasti – Tisé? Chodíte spolu do skal a jste jeden druhému „rivalové“ nebo spíše oporou?

S Editkou jsme toho nalezli spolu hodně, ať už sportovky, tak vícedélky v Alpách nebo i v jordánské poušti Wadi Rum. Nikdy jsme u toho neměli žádnou větší krizi a to vypovídá o našem zdravém a sladěném sourozeneckém vztahu. Editka mě ve spoustě věcí inspirovala a je mým velkým vzorem už od dětství. Na trénincích se vzájemně motivujeme a o to víc pak ve skalách! Je to takový parťák s přidanou hodnotou a za takovou ségru, která mi často připomíná nevyčerpatelnou oázu pozitivní energie, jsem nesmírně vděčný.

V čem je lezení v Labáku specifické oproti jiným pískovcovým skalním oblastem?

Tuto otázku jsem už řešil s mnoha lezci a každý vždy řekl něco jiného. Je to dost individuální, ale obecně vzato: jedná se o kompaktní stěnový lezení, kde se najdou skvělý „hranový linie“ a na české pískovcové poměry je Labák dobře zajištěný. Určitě se tady sportovní lezci vyřádí nejvíc ze všech pískovcových oblastí v Česku. Jde většinou o delší linky po oblých lištách, kde správně zvládnutelná lezecká technika je obrovskou výhodou a dobrá vytrvalost pak naprostou nutností.

Vnímáš Labák jako světovou lezeckou oblast, když zdejší písek okusila již řada světových profi lezců?

Možná právě kvůli návštěvě některých těchto profíků, se takové oblasti začíná trochu podobat, ale z mého úhlu pohledu to, že tam přijelo pár zahraničních borců, z něj ještě stále nedělá světovou oblast. Labák má určitě potenciál, ale už jenom proto, že je pro dost lidí subjektivně špatně odjištěný, tak to pro něj tvoří pomyslnou zábranu proti tomu, aby se sem začaly sjíždět větší tlupy zahraničních lezců. Díky tomu si myslím, že zůstane i nadále jeho potenciál prozatím ještě nějaký čas nenaplněný a je to tak asi i správně.

„Labák má určitě potenciál, ale už jenom proto, že je pro dost lidí špatně odjištěný, tvoří to pro něj pomyslnou bariéru, aby sem začaly jezdit větší tlupy zahraničních lezců. A tak je to asi i správně.“

Jaké jsou aktuálně ty nejtěžší vylezené cesty v údolí? Co najdu na pravém a co na levém břehu?

Na levém břehu „To tu ještě nebylo“ RP XIIb (fr. 9a), což je nekompromisní a silově vytrvalostní 16 metrová linka s dosud přibližně pouze šesti přelezy, celkově je to ta nejtěžší cesta v údolí. Za druhou nejtěžší považuji „Betom“ RP XIc (8c). Linka vede stěnou po „drobno-chytech“ a chce to opravdu slušnou porci vytrvalosti.

Na pravém břehu je nejtěžší cestou „Černá perla“ XIIa (8c+). Neskutečných 40 metrů dlouhého lezení, po kterém se ti vyplaví všechny hormony štěstí. Hned po „Perle“ můžeme uvažovat, že místo druhé nejtěžší cesty na pravém břehu bere „Strandcafe“ RP XIc (8c). Nachází se kousek vedle „Perly“, akorát tato linka je mnohem kratší a klíčem cesty je obtížný boulder v jedné pasáži.

Na levém břehu jsi vylezl cestu „Hardcore“ RP Xc (fr. 8a) na Ďáblově stěně v Mordoru. Kolik času jsi věnoval nacvičování této cesty a v čem spočívají její největší obtíže? Kolik má cesta RP přelezů a opakování?

Většina desítek mi zabrala pár pokusů, takže i „Hardcore“ padl asi tak do pěti pokusů, kdy mi dělal největší problém dlouhý krok v nejpřevislejší části cesty. SPOILER: V této 15 metrové cestě musíš rychle prolítnout začátkem, který ti tak i tak vždy trochu síly sebere, a dolézt pod nejtěžší místo v nejpřevislejší části cesty stále ještě „trochu fresh“. Pak musíš dost zabrat v bouldříku s dlouhým nátahem a v konci cesty už jenom „nevykysnout“.

Přelezů má cesta doopravdy dost, něco kolem čtyřiceti. Je to hodně lezená, někým oblíbená a někým nenáviděná linka. Já jsem pro první variantu a pro někoho, komu vytrvalostní cesty nevyhovují, je tato boulderová cesta záchranou.

Zkoušíš teď nějaké těžké cesty v Labáku? Máš tam své další projekty?

Aktuálně jsem si jako další svůj projekt vybral zmíněnou „Černou perlu“ XIIa (8c+) na pravém břehu. Leze se na úžasném kusu skály, který se jmenuje „Kormidelník“ a pro mě je to jedna z nejhezčích a nejtvrdších cest, co jsem kdy zkoušel.

Co trénink Honzo? Máš nějakou pevně danou strukturu nebo těžíš ze svých letitých zkušeností a řídíš se už pouze nějakými obecnými doporučeními? Co přesně z tréninku tě dokáže nejvíce posunout a zúročíš to pak i u lezení venku na písku?

Tréninky si určuji sám a řídím se radami, které jsem za celou dobu svého lezení dostával. Už mám vypozorované, co na mě platí a vždycky se především snažím pracovat na nějaké slabině, kterou mám. Jako trénink beru i samotné lezení na skalách, což je pro přípravu pro jakýkoliv skalní projekt důležitá část z celého tréninkového procesu. To se pak může odrazit i v lezení na písku, hlavně co se techniky týče.

"Samotné lezení na skalách beru taky jako trénink, který je důležitou součástí celého procesu přípravy na jakýkoliv další lezecký projekt."

Co bys doporučil všem nadšeným lezcům – nováčkům, kteří by také rádi zavítali do Labáku, ale teprve s lezením na písku začínají a nemají tak prozatím dostatek zkušeností. Co by jim mohlo do „pískařských začátků“ nejvíce pomoct?

Určitě to vyžaduje jistou lezeckou minulost a to jak na stěně, tak i ve skalách. Labák stále není oblastí, kde by se jištění cest podobalo Frankenjuře nebo jiným sportovním oblastem v Evropě. Mít něco natrénováno a mít trochu vypilovanou techniku je základem pro určitou míru sebejistoty, která je pro lezení na písku klíčová. Rozhodně to chce mít také i rozum a soudnost, abys dokázal včas odhadnout, kdy už je cesta nad tvé síly a patřičně na to zareagovat. Pro člověka, který si jde poprvé zalézt do Labáku s žádnými skalními (a hlavně pískařskými) zkušenostmi, bych doporučil se raději trochu podceňovat, než pak s přehnaným sebevědomím sletět pod prvním někam do křoví a při tom nejhorším scénáři si pak ani nedát po-lezecké pivko U Kosti.

Máš nějaké své favority a tipy na „doporučení hodné“ cesty (nebo alespoň sektory)? Kde si to užije rekreační a kde spíše pokročilý a výkonnostně orientovaný lezec?

Pro „lezce rekreanty“ bych doporučil sektor „Malý Ďábel“na levém břehu. Cesty „Zlaté listí“ RP VIIIa nebo „Bacha na trpaslíky“ RP VIIIa. Jedná se o pěkné lezení po železovitých kyzech s dobrým jištěním. Hnedka za rohem je pak známá cesta „Tvrdolín“ RP IXc. No a pak je tady řada desítek a pro největší drtiče a drtičky i nejtěžší cesta u nás na písku „To tu ještě nebylo“ RP XIIb. Dál bych lezecké nováčky poslal na Bleší trh, kde je plno krásných cest nižší obtížnostní třídy. Vylezenější a zkušené borce pak do sektoru Mordor. Tato místa by mohly být takovou „odpichovkou“…

Tvá nejoblíbenější cesta v Labáku, bez ohledu na obtížnost? Prostě cesta, co se ti z jakéhokoliv možného či nemožného důvodu líbí nebo vryla do paměti?

Vždycky se mi hodně líbila cesta „Vodní svět“ na levém břehu. „Vodní svět“ obsahuje jak těžší kroky ve stěně (a dokonce i jednoprstovou dírku), tak lezení po hraně, a proto je pro její stylovou rozmanitost mojí nejoblíbenější a nejzajímavější cestou, co jsem kdy v Labáku lezl.

Jaké jsou tvé osobní pocity a dojmy z lezení v Labáku?

Lezení v Labáku je vždycky srdcovka a celkově mě to tam lezecky dost baví. Pokaždé tam narazím na fajn lidi a panuje tam taková příjemná atmosféra. Labák je zkrátka výjimečnost, ať už svoji polohou, tak i samotným lezením. Po každé cestě, se můžeš rozhlédnout do nádherného údolí a ten pohled, ať už cesta padla nebo ne, vždycky příjemně potěší.

„Lezení v Labáku je vždycky srdcovka. Pokaždé tam narazím na fajn lidi a panuje tam taková příjemná atmosféra. Labák je zkrátka výjimečnost svoji polohou i samotným lezením.“

A tvůj největší lezecký sen? Co nosíš už dlouhou dobu v hlavě a jednoho dne bys chtěl zažít nebo si splnit?

Už dlouho mě to táhne do Yosemit, konkrétně na „Separate Reality“. Legendární stropová spára s bohatou lezeckou historií. Také se mi dost v hlavě točí myšlenky kolem Alpské trilogie, což je kombinace tří vícedélkových cest v Alpách, všechny o obtížnosti 8b+, které dosud jako jediný Čech vylezl jen Ondra Beneš. No a ve sportovním lezení chci konečně prolomit hranici devítek a seslat nějaký to 9ačko!

Honzo, moc díky za tvůj čas a za toto skvělé povídání. J

Chceš se dozvědět víc o Honzovo domovské oblasti? Přečti si článek Český pískovcový ráj „LABÁK“

Článek o Labském údolí