Muriel Sarkany: Lezecká legenda z Belgie

Pětkrát zvítězila ve Světovém poháru a stala se mistryní světa v lezení na obtížnost. Když ohlásila konec závodní kariéry, netrvalo dlouho a stala se čtvrtou ženou v historii lezení, která kdy vylezla 9a. Svoje druhé 9a přidala, když jí bylo 43 let.

Kdo je Muriel Sarkany

Muriel Sarkany (45) pochází z Belgie. Lézt začala v 16. Na začátku svojí lezecké kariéry hlavně závodila. Pětkrát se stala vítězkou Světového poháru – což z ní dělá historicky nejúspěšnější závodnici v lezení – třikrát se stala vicemistryní světa a v roce 2003 Mistrovství světa vyhrála.

Se závodním lezením skončila v roce 2010 a o tři roky později vylezla v Gorges du Loup cestu Punt-X 9a a stala se tak čtvrtou ženou v historii lezení, která kdy vylezla cestu této obtížnosti. Svoje druhé 9a, cestu Era Vella v Margalefu, vylezla v roce 2017.

Život a lezení

Seznam tvých lezeckých úspěchů je obdivuhodně dlouhý. Dokážš říct, kdy ses v životě cítila nejlepší, nejsilnější? Bylo to, když jsi vyhrávala svěťáky, nebo když jsi vylezla svoje nejtěžší cesty venku?

Při všech svých venkovních přelezech jsem byla šťastná, ale od vítězství na závodech se ty pocity zásadně liší. Pocit vítězství je silnější už kvůli množství stresu, kterým si na závodech projdeš. Trénuješ na ně a přitom víš, že stačí jedna malá chyba a je konec. I když máš sílu. Mentální stránka závodů je obrovská, musíš se maximálně soustředit a vyrovnat se s tlakem, který na tebe působí.

Vyhrát závody a tím spíš stát se mistryní světa je naprosto unikátní zážitek. Slyšíš podporu davu za sebou, hudbu, komentátora. Když vyhraješ, slyšíš radost davu a víš, že se raduje za tebe. Ta atmosféra je úžasná, cítíš se v tu chvíli jako královna světa.

Když vylezeš svůj skalní projekt, jsi často sama anebo jen s pár lidmi. Když uděláš chybu a spadneš, je to smutné jenom kvůli on-sightu, ale víš, že to můžeš zkusit znovu. Lezeš pro sebe a když se snažíš posuout svoje limity, děláš to čistě pro radost, v podstatě tu není stres. Ale nakonec jsi taky šťastná a hrdá, když vylezeš cestu. A taky je psychicky náročné pokračvat, když se to nedaří. Hledat řešení a nevzdávat se.

Jak se od sebe liší tvoje první a druhé 9a?

Tyhle dvě cesty nemají skoro nic společného, jsou velice odlišné.

Punt-X, moje první 9a v Gorge du Loup, je dvacetimetrová, hodně převislá cesta s malými chyty, boulerová.

Naproti tomu Era Vella v Margalefu má 50 metrů, je hodně vytrvalostní a přitom vyžaduje maximální silový záběr a v půlce má boulder.

Pro mě je mezi nimi ještě jeden rozdíl – první z nich jse vylezla ještě před čtřicítkou a druhou až po ní.

Ráda zkouším cesty, které jsou od sebe odlišné, je to pro mě výzva a výzvy prostě miluju.

Jak si vybíráš projekty?

To je různé. Ráda cestuju a nacházím nová místa. Než se vydám do nové oblasti, prolistuju průvodce a předvyberu si cesty, které bych ráda zkusila. Často si to následně rozmyslím, když si prohlédnu skálu na místě. Nikdy se dopředu nedívám na přelezová videa z cest, které chci zkoušet. Připravila bych se o radost z vymýšlení kroků. I když já stejně skoro nikdy nedělám stejné kroky jako ostatní.

Vždycky začínám nejhezčími linkami na skále, to jsou cesty, které chci lézt bez ohledu na jejich obtížnost. Postupně se pak propracovávám k dalším a samozřejmě mám chuť zkoušet těžší a těžší. 

Některé projekty, jako byla Era Vella, jsem nejdřív znala z fotek v časopisech. Nemohla jsem na ani přestat myslet, byla jsem posedlá myšlenkou, že ji chci zkusit. Když jsem viděla její linii a okolní krajinu a když jsem do ní poprvé nalezla, bylo mi jasné, že mám projekt. Když jsem ji vylezla, vlastně mě mrzelo, že už se nebudu vracet. Je to tak pěkná cesta. Myslím, že se k ní ještě někdy vrátím – jen z tréninkových důvodů a pro radost z kroků, které v ní dělám.

Jak se udržuješ ve formě?

Miluju lezení, to bude to tajemství. Ráda trénuju, potřebuju to a když nelezu nebo netrénuju dva nebo tři dny, vnímám, jak mi to chybí. Ne, že bych byla pořád v 9a formě, ale když si najdu projekt, dokážu se do formy pro něj docela rychle dostat. Už jen tím, že zkouším kroky a bojuju v něm.

Jsem zvyklá trénovat od svých 17 a myslím, že jsem za tu dobu přišla na to, jak zůstat ve formě a nezranit se. Za svoji největší výhodu považuju svoje mentální nastavení – jak v tréninku, tak v cestě.

Za dobu, co lezu, jsem měla jen tři menší zranění, nic vážného. Poslouchám svoje tělo a když cítím, že něco není správně, zpomalím, zařadím delší rest, a když ani to nepomůže, zaměřím se na to, co je moje aktuální slabina.

Řekla bys, že jsi v životě lezení musela něco podstatného obětovat?

Měla jsem velké štěstí, nikdy jsem nemusela nic obětovat. Když jsem byla mladá, moji rodiče mě popdpořili v rozhodnutí vybrat si sport jako svoji “práci” a naštěstí se mi docela rychle podařilo dokázat jim, že se nespletli, když ve mě věřili.

Všechna léta závodní kariéry jsem žila svojí největší vášní. Po ukončení závodní kariéry jsem si našla práci v lezecké komunitě. Už není tak snadné intenzivně trénovat, ale čas na skály si pořád dokážu najít.

V osobním životě jsem měla obrovské štěstí, protože jsem našla někoho, kdo mě podporuje ve všech mých cílech a snech.

O tělesných rozměrech

Jsi docela malá – stěžuješ si někdy, že nedosáhneš na chyt? Vidíš výšku jako svůj handicap, nebo ne?

 Vyzkoušela jsem už spoustu cest v řadě oblastí a občas se stalo, že jsem musela některou z nich vzdát, protože jsem nedosáhla na chyty. Na závodech bylo hodně frustrující neudělat krok ne proto, že by byl těžký, ale proto, že byl dlouhý. Při lezení venku se mi často povede přelézt těžké místo jinak, s pomocí menších mezichytů anebo tak, že zariskuju a skočím.

Když lezu cestu, neřeším, že jsou některé kroky dlouhé. Dokud jsou těžké, ale proveditelné, tak mi stačí víc trénovat, být silnější a být dostatečně chytrá na to, abych si vymyslela vlastní řešení. Nakonec ty kroky udělám. Stane se mi, že je pro mě 8a těžší než 8b, ale když ho pak vylezu, jsem hrdá a je to pro mě hodnotný přelez. A to je nejdůležitější, protože lezeme pro sami sebe a pro svoji vlastní radost z lezení.

Horší je, když zkusím těžkou cestu a pak do ní naleze někdo průměrně vysoký, kdo přesáhne moje těžké místo nebo najde knee-bar (odpočinek za koleno, pozn.), který já nepoužiju, protože jsem na něj moc malá. A nakonec se nechá spustit a shodí klasifikaci. V takové chvíli je pro mě zásadní soustředit se jen na cestu a na požitek z lezení. Někdy si taky říkám, že jsou pro mě tyhle situace zocelí do dalších cest. Jsou ale i chvíle, kdy musím cestu prostě vzdát, protože bch v ní riskovala zranění. Není to ale tak smutmé, jak to může znít, na světě je přece cest spousta.

A konečně Punt-X, moje první 9a, pro mě nebylo nepřiměřeně těžké, protože v něm nejsou morfo kroky. Nejsou tam ani žádné resty, pro nikoho, takže je pravděpodobně stejně těžké pro všechny. A díky tomu, že jsem zvyklá dělat ve většině cest těžší kroky než ostatní, měla jsem pro jednou vlastně výhodu.                                                                                                         

Myslíš si, že malý lezec musí být výrazně silnější, aby lezl stejná čísla jako lezec, který je vysoký?

Ano, jednoznačně! Musím svoji malou výšku kompenzovat větší silou.

Jaký je tvůj opičí index?

Nevím, nikdy jsem to neměřila, ale jdu to udělat teď. Aspoň si všichni budou moct představit, jak malá doopravdy jsem. Takže výška: 153 cm, rozpažka: 150 cm. Což znamená ape index 0,98 nebo -3 cm.

O lezení venku

Jaký je tvůj styl? Jak bys popsala ideální cest pro sebe?

Řekla bych, že moje ideální cesta je dlouhá a převislá, s kapsičkami nebo stisky.

A co je tvůj nestyl?

Patrně plotny, protože jsou často i o výšce. A navíc mám ráda, když je lezení silovější.

Vyhledáváš cesty, které ti nesedí, abys pracovala na svých slabinách?

Ne, ale když vidím krásnou linku, tak ji zkusím bez ohledu na profil. A pokud je to i krokově hezká cesta, zkouším ji, dokud ji nevylezu. A tím zapracuju na svojí slabině, aniž bych se o to cíleně snažila.

Napadne tě teď nějaká cesta, která ti neustále zavírá dveře? A chystáš se do ní vrátit?

Existují cesty, které jsem zkusila a buď jsem na ně neměla dost času, nebo nebyly dobré podmínky (moc chladno, vlhko, moc horko). Existují i cesty, které mě zablokovaly příliš dlouhým krokem anebo tím, že abych dosáhla do dalšího chytu, musela bych je lézt až příliš komplikovaně a těžce. Jejich obtížnost by pro mě byla řádově o dost těžší než ta oficiální. Někdy jsem taky cítila, že bych se mohla zranit, kdybych to zkoušela. Ale navzdory všemu mají tyhle cesty u mě v hlavě svoje malé místečko. Vím, že se do nich pravděpodobně jednou vrátím. Ráda si myslím, že můžu lézt všechno, jen se musím vrátit silnější. V mezičase jsem si ale našla spoustu jiných pěkných cest. Některé z těch těžkých “projektů” mám v Santa Linyi a v Olianě.

O závodním lezení

Co jsi měla ráda a nerada na závodním lezení?

Závodění tě intenzivně nutí posouvat svoje hranice a umožňuje ti poměřovat síly s nejlepšími lezci planety. Vždycky jsem ráda trénovala a brzy jsem věděla, že chci lézt profesionálně. Závody pro mě jako pro lezkyni z Belgie byly jediná možnost.

Dobrý závodní lezec musí disponovat kombinací lezeckého talentu a nadprůměrnou schopností srovnat si to v hlavě a zůstat v klidu. Dobří lezci totiž kvůli závodnímu tlaku nutně nemusí uspět i jako závodníci.   

Co jsem na závodech neměla ráda, byl fakt, že na rozdíl od skal tu nejmenší lezci nemají možnost najít si vlastní stupy nebo mezichyty. Nelíbila se mi ani změna pravidel podmíněná snahami dostat lezení na Olympiádu – zkrácení lezeckého času vedlo ke zkrácení cest, zvýšil se tlak na jejich diváckou atraktivitu, takže přibyly skoky, které dobře vypadají v televizi. V podstatě celé závodní lezení “zbouderovatělo”, přibyly oblé chyty a ubyly stupy. Když se to takhle sečte, není to pro mě.

Přemýšlím and tím, že nebýt těch změn, možná bych ještě závodila.

Většina závodních lezců dneska pralticky neleze venku. Tlak nan ě je obrovský a Olympiáda ho ještě zvětšuje. Jak moc jsi během svojí závodní kariéry lezla venku ty?

Venku jsem moc nelezla. Závodní sezóna trvala od dubna do listopadu se závody dvakrát do měsíce. Jakmile jednou začneš lézt venku, nedokážeš s tím přestat a to je podle mě lehká cesta ke zranění. Je to těžké, ale není moc na výběr. Je mnohem obtížnější se lezením uživit jako skalní lezec, takže pokud chceš být sponzorovaná, měla bys závodit a vyhrávat. A k tomu je třeba trénovat na umělce.

Každý rok jsem si vyhradila pár týdnů na lezení venku, žádné těžké projekty, jen zábava. Bylo to pro mě OK. Někdo možná dokáže zvládat závody i skály, ale já se potřebuju naplno soustředit na svoje cíle, pokud mám být úspěšná. Přistupovala jsem k nim zodpovědně a fungovalo to.

Teď už jsem si ten ztracený čas vynahradila. Život je zkrátka sérií voleb a ústupků. Tak se rozhodni, naplno se snaž naplnit svoje rozhodnutí a zpětně nelituj. To je moje filosofie.

Jak se ti líbí olympijská kombinace?

Nápad zkombinovat tři různé disciplíny a trénovat na ně jako IronMan považuji za špatný. Lezení není triatlon. Řada atletů je z ombinace nešťastná a já jim rozumím. Trénink na lano a boulder se snad ještě skloubit dá, ale rychlost je diametrálně odlišný sport.

Už se mě to tolik netýká, protože nezávodím, ale myslím si, že byla chyba nedat na Olympiádě protor všem třem disciplínám odděleně. Teď je dobře vidět, že IOC (Mezinárodní olympijská komise pozn. red.) netuší, o co v lezení jde. Olympijští medailisti nebudou nutně nejlepší lezci světa. 

Co byl hlavní důvod, abys začala lézt venku a skončila se závodněním?

Po 19 letech závodění jsem chtěla změnit způsob, jakým žiju. Vrcholový sport je hodně specifický životní styl, protože je v něm všechno úzce spojené s nejbližším cílem a s nejbližšími závody. Celý můj život se točil kolem kolem Svěťáků a Mistrovství. I když jsem měla závody ráda, byl to pro mě stres.

IFSC zároveň změnilo pravidla, což vedlo k tomu, že se změnila podoba závodních cest. Došlo ke zkrácení lezeckého času, cesty se zkrátily a objevilo se v nich víc dynamických kroků.  Dovedeš si asi představit, že to vzhledem k mojí výšce nejsou moje nejoblíbenější. Kdybych chtěla pokračovat v závodění, musela bych změnit způsob tréninku. Jenže já ty nejisté kompresní pohyby stejně nemám moc ráda. Už ani moc nepřipomínají skalní lezení.

Takže jsem závodění nechala a všechen lezecký čas začala trávit venku. Jenom zábava, už žádné stresy. Přišlo to v pravý čas.

O tréninku

Jak se v průběhu tvého života mění tvůj přístup k tréninku?

Moc se nemění. Myslím si, že vím, co potřebuju, a to dělám. Nemám žádné tréninkové tajemství. Když potřebuješ nabrat sílu, musíš trénovat progresivně a poslouchat, co ti říká tvoje tělo. Nesnaž se dělat kroky, které znáš z lezeckých videí, pokud na ně nejsi zvyklá. A vždycky se dobře rozcvič.

Osobně třeba necvičím na kampusu. Zkoušela jsem to, ale vím, že to není dobré pro moje lokty, takže kampus vynechávám. Všechno je o hledání toho, co ti sedí.

Během let jsem postupně přidala hodně posilování – velice užitečné pro menší lezce, mimochodem – a víc strečinku.

Upravuješ trénink specificky pro cesty?

Ne. Když mám projekt, dostanu se do formy pro něj prostě tím, že ho krokuju.

Držíš nějakou lezeckou dietu?

Ne, dietu jsem nikdy nedržela. Mojí výhodou je, že nemám ráda alcohol, takže navzdory tomu, že jsem Belgičanka, nepiju pivo. Což je celkem rarita. Na druhou stranu se musím trochu omezovat ve spotřebě čokolády a nutelly.