se narodila v roce 1995 v St. Paul (Minnesota), ale většinu dětství strávila v kanadských Skalistých horách. Závodit v lezení začala v 9 letech. Nyní žije a trénuje v Salt Lake City v americkém Utahu.
Největší úspěchy:
První Kanaďanka, která vylezla boulder obtížnosti V13/8B: The Terminator V13/8B, Squamish, 2019
- 2x Mistryně Kanady v Boulderingu, 2018 and 2020
- Mistryně Kanady v lezení na obtížnost, 2019
- Nejtěžší přelezy venku:
- The Muffler V12/8A+, Little Cottonwood, UT
- Firestorm V12/8A+, Ogden, UT
- Half Magic V12/8A+, Red Rock, NV
- flash boulderu Maische Roof V11/8A, Salt Lake City, UT
Kdy jsi začala lézt?
Ve školce jsem trávila většinu času oblézáním dětského hřiště. Jako pětiletá jsem chodila domů pravidelně s rukama poškrábanýma do krve. Moji rodiče dospěli k rozhodnutí, že je třeba tuhle energii nějak usměrnit, a tak našli místní lezeckou stěnu a vzali mě tam na oslavu mých pátých narozenin. Od té doby je lezení moje láska.
Co je v lezení tvoje síla a proč?
Myslím, že mojí silnou stránkou je síla v prstech. A je to proto, že jsem jejímu tréninku v průběhu let věnovala hodně úsilí. Taky mi díky mým dlouhým rukám velmi dobře jdou dlouhé kroky.
Co je v lezení tvůj nestyl?
Fixy s vysokýma nohama. A upřímně řečeno asi vysoké nohy obecně.
Vyhledáváš cesty, které ti nesedí, abys na svých slabších stránkách pracovala?
Řekla bych, že je to superdůležitý aspekt tréninku, takže ano! Na závodech si nemůžeš vybrat bouldery a cesty, které si dáš, proto je vždycky lepší připravit se na všechno.
Můžeš popsat nějaký svůj silný zážitek spojený s lezením?
Některé z nejsilnějších okamžiků spojených s lezením, které si teď vybavuju, jsou ze závodů – jsem někde na mezinárodní soutěži a stačí, abych se rozhlédla a uvědomila si, jakou mám kliku, že mám kolem sebe tolik silných a charismatických holek, ke kterým můžu vzhlížet a současně je můžu považovat za svoje kamarádky. Myslím, že se všechny motivujeme a inspirujeme navzájem. Lezení vytváří skvělou komunitu.
Jaké klíčové události tvého života tě nejvíc ovlivnily? Ať už byly spojené s lezením, nebo ne.
Stěhování kvůli škole do Vancouveru v roce 2014 byla jedna z nejdůležitějších změn v mém lezeckém i osobním životě. Být ve Vancouveru a trénovat tam s kouči mi pomohlo uvědomit si, kam se můžu dostat, když dám do tréninku všechno, co ve mně je. A ještě důležitější pro mě jsou lidi, které jsem tam poznala, a rodina, u které jsem žila, ta pro mě byla doopravdy rodinou. Vím, že bez nich by se mi neotevřely možnosti, které dneska mám, a to jak lezecké, tak nelezecké.
Jak se vyrovnáváš s neúspěchem nebo stagnací? Kde bereš motivaci?
Já si náročné a nepříjemné části tréninku vlastně dost užívám. Jasně, že mám ráda závody a lezení venku, ale zároveň jsem opravdu motivovaná zlepšit se i v samotném tréninku. Když začnu stagnovat, tak sama sobě připomenu, proč trénuju a že když do toho dám hodiny času a hecnu se, tak posun vpřed zase přijde.
Jaká je tvoje oblíbená lezecká historka, pokud nějakou máš?
Jeden z nejlepších lezeckých dnů jsem zažila se svým kamarádem Andrewem ve Squamishi. Seděli jsme pod zákeřným boulderem, který se jmenuje Ozzmossis V11/8A, a dohodli jsme se, že neodejdeme, dokud ho jeden z nás nevyleze. Následovala marná, ale v něčem neskutečně skvělá série nepovedených pokusů a prohraných zápasů s příšernou podmínkou, která trvala až do chvíle, kdy jsem ten boulder konečně vylezla a mohli jsme jít domů. Co mohlo být extrémně frustrujícím zážitkem, si dneska pamatujeme jako ryzí zábavu a připomínku toho, o čem lezení doopravdy je.
Jaký je tvůj opičí index?
Mám opravdu velký opičí index. Je to +7 palců, resp. skoro +18 cm.
