Přivítejte dalšího hosta v naší sérii článků v Ocún STORIES – japonského ambasadora Aoa Yurikusu.
Ao Yurikusa patří k největším talentům současného japonského sportovního lezení. Už jako junior získal titul mistra světa a během několika let se prosadil mezi světovou elitou v lezení na obtížnost. Vedle skvělých výsledků je ale známý také svým klidným vystupováním, pokorou a přístupem, ve kterém nejsou soupeři nepřátelé, ale především parťáci sdílející stejnou vášeň.
V rozhovoru jsme si povídali nejen o závodním lezení a tréninku, ale také o japonské lezecké kultuře, vztahu ke skalám, inspiraci evropskými lezci i o tom, proč je pro Aoa důležité hledat rovnováhu mezi výkonem a radostí z lezení. A pokud chcete sledovat jeho další cestu, najdete ho na Instagramu jako @ao_yurikusa.
Jak přemýšlí jeden z největších talentů světového lezení? To prozradí následující rozhovor.
„Ostatní lezci pro mě nejsou soupeři, ale lidé, kteří sdílejí stejnou vášeň.‘“
Rozhovor s Aoem
Ahoj Ao, můžeš se čtenářům OCÚN blogu krátce představit? Kdo jsi a odkud pocházíš? Čemu se ve svém životě věnuješ a co je tvou největší vášní?
Ahoj, jmenuji se Ao Yurikusa, je mi 23 let a reprezentuji Japonsko ve sportovním lezení. V roce 2019 jsem se stal juniorským mistrem světa v boulderingu i kombinaci a o rok později jsem se připojil k japonskému národnímu týmu. Mezi mé dosavadní největší úspěchy patří vítězství na Světovém poháru v Jakartě a stříbrná medaile z Innsbrucku. Každý den trénuji s cílem posouvat své limity a bojovat o co nejlepší výsledky na světových závodech.
Jsi součástí mladé generace závodních lezců. V čem podle tebe přistupuje vaše generace k lezení jinak než ta předchozí?
Pocházím z japonské prefektury Aiči, nedaleko města Toyota. Většina lidí si pod tímto názvem představí automobilku, ale místní lezci vědí, že se v okolních lesích ukrývá také jedna z nejznámějších japonských boulderových oblastí.
S lezením jsem se poprvé setkal ve chvíli, kdy se nedaleko našeho domova otevřela nová lezecká stěna. Starší lezci mi tehdy vyprávěli, že když prší, trénují na stěně, ale jakmile vysvitne slunce, vyrážejí ven na bouldery.
Začínal jsem právě v době, kdy Japonsko zažívalo obrovský lezecký boom a nové stěny vznikaly téměř na každém rohu. Mnoho zkušenějších lezců ale vyrůstalo v době, kdy žádné lezecké stěny ani boulderovky neexistovaly. Skály pro ně byly přirozenou součástí života. I ve dnech, kdy sami nelezli, vyráželi do sektorů, uklízeli je, pomáhali ostatním s jejich projekty nebo hledali nové cesty. Právě díky tomu vznikla silná lezecká komunita, která spolu netrávila čas jen lezením, ale sdílela společnou vášeň i mimo samotné výkony.
Lezecká stěna je pro mě místem, kde si může každý osvojit lezecké dovednosti. Díky moderním tréninkovým možnostem a tomu, že lze obtížnost i prostředí snadno přizpůsobit, je lezení bezpečné a dostupné pro děti, dospělé i seniory. Právě proto se v posledních letech stalo dostupnější než kdy dřív.
Ve sportovním lezení se lidé často dělí na ty, kteří závodí, a na ty, kteří lezou hlavně pro radost. Pro mě jsou ale oba světy stejně důležité. Ve skalách trávím čas s přáteli, odpočívám a dobíjím energii. Lezecká stěna je naopak místem, kde tvrdě pracuji na svých cílech, poznávám sám sebe a posouvám vlastní limity. Snažím se mezi oběma světy udržovat rovnováhu, protože jeden bez druhého by pro mě neměl smysl.
Co pro tebe znamená sportovní lezení a co tě motivuje k závodění? Nemáš někdy pocit, že závodníci ztrácejí vášeň pro lezení, když se soustředí čistě a pouze na výkon?
Na univerzitě studuji sport z různých úhlů pohledu – od medicíny a tréninku přes obchod, vzdělávání a kulturu až po zdraví. Znalosti, které během studia získávám, mi pomáhají zlepšovat vlastní lezecké výkony. Fascinuje mě, že si všechno můžu rovnou vyzkoušet v praxi – od tréninku přes spánek až po výživu – a sledovat, jaký to má skutečný dopad.
Věřím, že závodní lezení a lezení v přírodě jsou dva odlišné světy. V závodním lezení můžeš neustále posouvat hranice vlastních možností. Nikdy jsem ale nebyl typ člověka, který rád soupeří s ostatními. Lezení proto vnímám jako sport, ve kterém je skutečnou výzvou cesta před tebou, ne lidé kolem tebe. Ostatní lezci pro mě nejsou soupeři, ale kamarádi, kteří sdílejí stejnou vášeň.
Jak důležitá je pro tebe regenerace a práce s vlastním tělem? Díváš se na lezení komplexně v souvislostech? Zařazuješ do tréninků i jiné sportovní aktivity nebo alespoň nějaká kompenzační cvičení?
Mým prvním velkým mezinárodním závodem bylo Mistrovství světa mládeže v roce 2019. Vyhrál jsem bouldering i kombinaci, ale cesta za těmito zlatými medailemi byla mnohem náročnější, než se mohlo zdát. Ve druhém kole semifinále boulderingu jsem si zlomil zápěstí. Do finále jsem nastoupil navzdory silné bolesti a noc před závodem jsem téměř nespal, protože bolest neustupovala ani po lécích. Navíc jsem už měsíc před šampionátem bojoval s přetrénováním a několika dalšími zraněními – bolela mě ramena i prsty na rukou a nohou. Upřímně jsem si myslel, že nebudu schopný podat dobrý výkon.
Když ale finále začalo, soustředil jsem se jen na lezení. Na bolest jsem na chvíli úplně zapomněl a nakonec se mi podařilo zvítězit. Teprve po závodě se všechny problémy naplno ozvaly a já jsem začal přemýšlet, jestli se moje zápěstí vůbec někdy zahojí. Po návratu domů mě rodina odvezla do specializovaného ortopedického centra. Lékaři mě uklidnili, že se mohu plně zotavit, pokud dopřeji tělu dostatek času a odpočinku. Od té doby pravidelně spolupracuji s fyzioterapeutem a mnohem víc dbám na prevenci zranění.
Než jsem začal lézt, měl jsem drobnou postavu a často jsem se snažil co nejrychleji dohnat ostatní. Postupně jsem ale pochopil, že to není správná cesta. Trvalo přibližně rok, než se moje zápěstí úplně zahojilo. Velkou zásluhu na tom měl i můj trenér, který je specialistou na práci s tělem. Naučil mě lépe rozumět vlastním fyzickým možnostem a přizpůsobit jim trénink. Díky tomu dnes můžu lézt každý den bez omezení a mám z toho obrovskou radost.
Vylezl jsi francouzskou obtížnost 9a, což je meta, kterou překoná jen hrstka lezců. Kromě toho se věnuješ závodnímu lezení i boulderingu. Zajímají tě i jiné lezecké disciplíny?
Žiji v Tokiu, kde se připravuji především na závody. Pocházím ale z prefektury Aiči, kde je mnohem populárnější bouldering než lezení s lanem. Ani já jsem proto neměl moc příležitostí lézt venku sportovní cesty. Přesto mě lezení na laně baví víc než bouldering. Rád bych se proto více věnoval sportovnímu lezení na skalách i vícedélkovým cestám. Uvědomuji si ale, že mi zatím chybí zkušenosti a dovednosti potřebné pro bezpečný pohyb v horách. Nejdřív se chci naučit správnou metodiku a teprve potom se do toho naplno pustit.
Můžeš nám doporučit několik lezeckých oblastí v Japonsku? Kam bys poslal začátečníky, zkušené lezce a kam ty, kteří hledají opravdu těžké výzvy?
Určitě bych doporučil oblasti v okolí města Toyota. Jsou snadno dostupné a díky obrovské rozloze si tam každý najde něco podle svých schopností. V posledních letech navíc v Japonsku vzniklo mnoho nových sportovních cest, takže dnes nabízí opravdu špičkové lezení. Pokud má někdo rád bouldering a hledá skutečně náročné výzvy, rozhodně by měl navštívit oblasti Yaendani nebo Mizugaki.
Slyšel jsem, že tě láká lezení na skalách v Evropě. Jsou nějaké konkrétní oblasti, které bys chtěl navštívit?
S venkovním lezením zatím nemám tolik zkušeností, takže mě lákají v podstatě všechny evropské oblasti. Pokud dostanu příležitost, chci začít úplně od začátku, učit se krok za krokem a sbírat zkušenosti. Nejvíc mě ale láká lezení v Česku a ve Slovinsku.
Jezdíš na závody po celém světě. Vnímáš rozdíly mezi japonskými, evropskými a americkými lezci? Liší se podle tebe jejich přístup k tréninku, závodění nebo třeba i samotné lezecké kultuře? Jsou rozdíly mezi lezeckými centry ve stylu stavění cest nebo třeba v používání jiných typů chytů?
Mnoho mladých japonských lezců bere lezení především jako sport, a proto jsou velmi soutěživí. Často se na sebe dívají spíš jako na rivaly než na kamarády. Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale velká část z nich trénuje intenzivně už od dětství s jediným cílem – uspět na závodech. Evropští lezci na mě působí trochu jinak. Mám pocit, že pro ně není lezení jen sport, ale také životní styl a přirozená součást života. Přestože se jejich vztah k lezení během let mění, stále si zachovávají radost z pohybu na skalách. Zároveň mezi nimi vnímám větší vzájemný respekt a přátelství.
S lezením jsem začal na stěně, kterou provozoval horský vůdce z Chamonix. Často mi říkal, že největší radost přináší chvíle, kdy můžeš lézt a objevovat přírodu. Díky lezení jsem se z fyzicky slabého a stydlivého kluka stal člověkem, který se nebojí poznávat nové lidi a otevřel se světu. Chtěl bych, aby lezení zůstalo součástí mého života napořád. Právě evropský přístup, který propojuje lezení s přírodou a běžným životem, je mi velmi blízký a rád bych se mu jednou přiblížil.
Také mě zaujalo stavění cest na evropských lezeckých stěnách. Jsou velmi rozmanité a často nabízejí originální pohyby. Velký dojem na mě udělaly i samotné chyty – nejen tím, jak dobře fungují při lezení, ale také svým designem. Překvapilo mě, jak moc se při jejich výrobě myslí i na estetickou stránku.
Lezení je dnes převážně individuálním sportem. Přesto dokáže spojovat lidi napříč generacemi i kulturami. Myslíš si, že může mít pozitivní dopad i na společnost jako celek?
Věřím, že lezení může lidem přinášet fyzické i duševní zdraví. A nemusí jít jen o samotné lezení. Radost může přinášet i sledování ostatních nebo jejich podpora při překonávání vlastních limitů. Lezení je podle mě svobodný sport, díky kterému můžeš poznat lidi různého věku i z různých prostředí. Vznikají tak nová přátelství a člověk si přirozeně rozšiřuje obzory. Jedním z mých cílů je, aby co nejvíce lidí objevilo kouzlo sportovního lezení, ať už prostřednictvím závodů, nebo jakékoli jiné lezecké aktivity.
Jaké je to potkávat na světových závodech světovou lezeckou špičku? Kdo tě inspiruje nejvíc? Máš vzory i mimo závodní lezení – třeba mezi horolezci nebo alpinisty?
Nejvíc obdivuji Jakoba Schuberta a Adama Ondru. Nejen proto, že jsou výjimeční lezci, ale také proto, jak se chovají k ostatním. Když jsem je potkal na závodech nebo při tréninku, vždy byli velmi laskaví, vstřícní a chovali se s respektem i k mladým závodníkům, jako jsem já. Obdivuji také to, že neustále hledají nové výzvy. Není pro ně důležité jen samotné lezení, ale i jejich přátelé, příroda a místo, odkud pocházejí.
Lezkyní, ke které nejvíc vzhlížím, je Janja Garnbret. Několikrát jsem ji viděl trénovat v Japonsku a pokaždé lezla ty nejtěžší cesty. Obdivuji, jak neustále posouvá hranice lidských možností a stále se dokáže zlepšovat.
Kyra a lezečky Fury
Kyra si oblíbila naše lezečky Fury. Díky agresivnímu profilu, citlivé konstrukci a perfektnímu tvaru jí poskytují jistotu při každém kroku – ať už závodí, nebo trénuje na stěně.
Zjistit více
Patříš mezi ambasadory značky OCÚN, která sídlí jen kousek od pískovcových skal Českého ráje. Láká tě lezení na českých pískovcích? A jaké dojmy sis odnesl z lidí, které jsi v Česku poznal?
Lezení na českých pískovcích mě nadchlo. Nejen samotné cesty, ale i krajina, ve které se nacházejí, jsou naprosto okouzlující. Nejraději bych se tam co nejdříve vrátil. Mám dokonce takový malý sen – jednou žít někde poblíž krásné české přírody. A co se týče Čechů? Mám své české kamarády moc rád. Všichni, které jsem měl možnost poznat, byli chytří, milí a velmi přátelští.
Jaké jsou tvoje oblíbené produkty od OCÚNu? Co sám používáš a doporučil bys i ostatním?
Oblíbil jsem si především lezečky Fury. Přestože jsem Japonec, mám poměrně úzká chodidla, hlavně v oblasti paty, a dlouho pro mě bylo těžké najít lezečky, které by mi opravdu dobře seděly. U většiny modelů se mi při náročnějších krocích noha uvnitř boty pohybovala. Fury mi ale sedí skvěle. Dobře přenášejí sílu do špičky a díky CAT rubber mi dávají jistotu i na hladkých stupech. Navíc jsou kvalitně zpracované, odolné a vydrží opravdu dlouho. Kromě lezeček bych určitě doporučil také sedáky OCÚN. Jsou lehké, pohodlné a zároveň odolné i bezpečné. Oblíbil jsem si také lezecké oblečení, protože mi dobře padne a nijak mě neomezuje v pohybu.
Když jsem začal s lidmi z OCÚNu řešit lezečky, začal jsem se zajímat i o jejich další produkty a o to, jak vlastně vznikají. Zaujalo mě, s jakým nadšením svou práci dělají. Produkty vyvíjejí a postupně zdokonalují na základě zkušeností z reálného lezení, takže pro mě bylo přirozené jejich vybavení důvěřovat. Chci se stát co nejsilnějším lezcem a jsem rád, že na té cestě mohu spoléhat na vybavení OCÚN.
Na závěr prozraď, kde tě mohou čtenáři sledovat a jak se s tebou spojit. A pokud bys jim chtěl ještě něco vzkázat, teď je ta správná chvíle.
Sledovat mě můžete na Instagramu pod účtem @ao_yurikusa. Pokud budete mít jakékoli otázky, klidně mi tam napište zprávu. A jestli vás zajímá Japonsko nebo byste se sem chtěli podívat, budu moc rád, když naši zemi navštívíte.
Moc ti děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho lezeckých i osobních úspěchů v životě.
Já děkuji za pozvání. Jsem moc rád, že můžu být součástí rodiny OCÚN. I do budoucna chci zůstat hlavně sám sebou, neztratit lásku k přírodě a lezení a vážit si své rodiny i blízkých přátel. Bylo mi potěšením.