29Bře
Trošku šok, trošku výzva, chvílema nadoraz

Trošku šok, trošku výzva, chvílema nadoraz


Autor: Lucie Trojanová Datum: 29.03.2018 Kategorie: Příběhy a rozhovory

Pískovcová sezóna 2018 čeká za dveřmi a Petr Slanina (známý jako Špek) se na ni v zimě těšil. Obcházel skály s dalekohledem, koukal na ně ze stromů a hledal, kudy by mohly vést nové cesty.


Petr se u nás stavil na kafi a přinesl s sebou rukou psaný výtah ze svého lezeckého deníčku. Díky němu ví přesně, kolik loni zatloukl kruhů a kolik vylezl cest. Bylo jich 99 (kruhů) a 999 (cest). Samozřejmě se nejedná o žádné náhody – Špekovi holt záleží na odvážnosti cest, poetičnosti názvů a konečně i na kráse čísel ve výroční statistice.

 

Jak se ti loni lezlo? Máš silné zážitky?

Výbornou cestu jsem lezl v Ádru na Kyklopa (Poldův vzkaz IXb (?), je ve výroční zprávě uvedená jako zážitek sezóny, pozn.). Šel jsem s Cikánem a s Andym k Ještěrce, kde jsem kdysi nějaký cesty dělal. Nechtělo se mi je lézt znova a to, co jsem chtěl, bylo vlhký. A oni říkaj „Tady za rohem je taková cesta pro tebe – převisy.“ Já na to, že určitě, pro mě a převisy!

Mělo to 50 metrů kolmý vejšky, převisy a spáry. Alena mě jistila ze země a já jsem nahoře nemoh vytáhnout lano. Někde jsem si tam něco dal, ono tam toho moc nešlo, ale i tak mě to táhlo. Pak jsem si různě namotával lano na sebe, když jsem narval nohy do spáry a soukal se. Když jsem slanil, tak mi Alena říká „Kde máš záda?“ Já jsem neměl na triku vůbec záda. Ta cesta ze mě servala tričko. 

Je to bomba – spáry, širočiny převis. Napsaný je to za IXb s otazníkem a já souhlasím, protože to je neidentifikovatelná klasifikace. Zkrátka dobrodružná cesta. Přijdeš pod to a už nastoupit je problém, pro malý lidi obzvlášť. Šest metrů nad zemí je trhlina, do který já prostě nedosáhnu. Tak jsem to vymyslel jinak – našel jsem tam chyt a do tý spáry jsem dal nohu, vodorovně jsem si lehnul. Poprvé jsem spad, protože jsem to neudržel, ale podruhý už jsem to udělal.

Jsou tam čtyři kruhy a jsou šílený – rezavý, já si radši ovazoval dřík, kterej vypadal nejsolidnějš. Nahoře jsem pak zjistil, že mám hore zdar a celkovej třetí přelez cesty, z toho druhej volnej.

Ono to není v průvodci a celkově tam vedou jenom dvě cesty. A přitom věž jak zvíře!

Měl jsi strach?

No bál jsem se těch kruhů. Ale spíš to bylo takový – to, co mám rád, no. Takovej ten pocit – trošku šok, trošku výzva, chvílema nadoraz. Ne úplně jasný – žádný bílej flek, hop, bílej flek. Lezeš, spára je jasná, pak už seš vysoko, případnej pád dobrej, pokud kruhy nepovolej, ale dlouhej. Může ti hrozit dvacítka.

Máš ty vlastně radši spáry, nebo rajbáky?

Co mě uchvátí. Spíš spáry, ale ne trhliny. Mám rád ty brutálnější rozměry, kde seš chvíli úplně na pád a vzápětí tak dobře, že se nemůžeš hnout.

Jaké jsou tvoje plány na rok 2018?

To ti neřeknu, to nikdy neříkám. Plány jsou tajné, aby se nezakřikly.

„Mám rád brutálnější rozměry spár, kde seš chvíli na pád a vzápětí tak dobře, že se nemůžeš hnout."

 

Ani oblasti neprozradíš? Co třeba Klokočí?

Tak to mám kousek. Teď jsem si to tam prošel, lezl jsem po stromech, abych si to prohlídnul. Jsou tam parádní třicetimetrový možnosti, ale není vždycky jasný, jestli to půjde.

Samozřejmě se každej rok snažím pokoušet cesty, co mám rozdělaný a nemůžu je vylízt. Mám rozdělaný cesty třeba dvacet let. Byl jsem v nich několikrát a třeba jsem to o kus posunul.

Ty koukáš na cesty i ze stromů?

No. Koukám i z masivů – vezmu si dalekohled. Jinak jsou vidět chyty ze stromu, jinak z boku, třeba z vedlejší cesty. Nikdy tam ale neslaním, to by nebylo fér.

A tyhle tvoje tajný prváčový plány opět obsahují předsevzetí, že některý cesty uděláš sám se soloistem, některý sólo a některý s kamarády?

Asi jak to přijde. To říct můžu – okolo padesátky jsem chtěl mít sto prvovýstupů se soloistem a od tý doby s ním mívám plány. Já ho nemám dlouho, a když jsem ho dostal, tak jsem s ním udělal dvě cesty a pak jsem ho odložil, protože mi to přišlo takový moc naturalistický. Pak jsem s ním ale pár cest udělal a začalo mi to připadat zajímavý – co zapomeneš s sebou, to nemáš, pády si nedobereš, musíš si promyslet, kolik povolíš lana. Je tam psychickej blok, kterej někdy jde potlačit, a někdy ne. Párkrát jsem slanil a šel pryč, protože jsem věděl, že dneska ne.

Zase jsem si stanovil počet, kterej bych se soloistem chtěl mít. Samozřejmě s ním nedělám pětky, takže je to pro mě výzva. Když spadnu, tak natvrdo. Nebo s vymotaným lanem – s tímhle hodíš desítku, zatímco s jističem by to bylo třeba jenom sedm.

Nebudu ale kvůli číslům tlačit na pilu. Ono je někdy na bednu chodit furt sám. Budu to brát, jak to přijde.

„Zatloukl jsem 99 kruhů, tak budu mít 999 výstupů, protože to je krásný číslo.“

 

Doporučil bys vůbec nějakou cestu od sebe lezci, který ještě neumí tak zariskovat?

Já nerad doporučuju, protože si to každej musí vybrat sám. Ale rozhodně jsme udělali cesty – a myslím si, že jich není málo – který jsou bezpečný.

Krásná cesta z loňska je na masivu v Klokočí, jmenuje se to tam Střelnice a cesta se jmenuje Anton Špelec Vostrostřelec, za VIIc. Problém vždy končí, když seš nohama u kruhu. Je to bezpečný. Dolezeš k prvnímu kruhu – tak jasně, pod prvním můžeš spadnout ve všech cestách, ale pak tam dolezeš, dobře se cvaká a bouldříky jsou jenom kolem kruhů. Akorát to nikdo nenajde, protože to ještě není v žádným průvodci. (Našli jsme ji pro vás v seznamu prváčů zde.)

Máš ještě v zásobě ještě něco méně typického?

Mě baví od všeho něco. V Údolíčkách (na kraji Skaláku, pozn.) jsme s klukama udělali i cestu, kterou jsme nazvali Kampéro, protože v ní shybuješ až nahoru jako na kampuse. A když už máš dost, tak musíš ještě udělat pár kroků za dírky. Ale za dobrý. (Pro zájemce jsme ji našli zde.)

Kolik máš teď před sezónou na kontě prvovýstupů?

Dva tisíce tři sta a něco. Tři sta dvacet myslím.

A kolik je z toho loňských?

Tady to máš napsaný. Prvovýstupů 75, z toho 40 se samoistem a 15 sólo. Kruhů jsem zatloukl 99 a počítám jenom kruhy, který jsem zatloukl já. Když dělám cestu s někým, tak si jeho kruhy ve společný cestě nepočítám.

Říkal jsem si – mám 99 kruhů, tak bych mohl mít 999 výstupů. Kolikrát jsem měl tisíc, ale pak jsem si řekl, že tohle si pohlídám. Zatloukl jsem 99 kruhů, tak budu mít 999 výstupů, protože to je krásný číslo.

 

Vazbu k Ocúnu nemá jenom Petr jako ambasador, ale i jeho partnerka Alena, která tady pracuje. Jaké to je být ženou chronického pískovcového prvovýstupce, barvitě popsala v rozhovoru pro eMontanu, který vřele doporučujeme.

Foto: Jakub Frič, Alternátor Besedice

Štítky