30Čer
Širočiny a jiná obludária náčelníka Alternátoru Besedice

Širočiny a jiná obludária náčelníka Alternátoru Besedice


Autor: Lucie Trojanová Datum: 30.06.2016 Kategorie: Příběhy a rozhovory

Proč se Špek jmenuje Špek, proč nemá počítač a jak to dělá, že má sílu, i když na umělce netrénuje? Čti rozhovor s Petrem Slaninou, který si před dvěma lety k padesátinám nadělil dva tisíce prvovýstupů na písku a ani letos nepolevuje.


Svoje nedávné dvaapadesátiny oslavil deseti cestami sólo. Bydlíval v maringotce v Klokočkách, ale těmhle časům odzvonilo. V Českém ráji si postavil dům. Schodiště v něm má vlastnoručně vyřezané z třešně. Je náčelníkem lezeckého oddílu Alternátor Besedice a má jezevčíka jménem Evžen. Žije s partnerkou Alenou a má dospělou dceru a syna, který o něm točí lezecké filmy.

„Prioritní je, jestli mě ta cesta tankuje,“ popisuje, jak si vybírá, co poleze a proč ho zajímají spáry, širočiny „a jiná obludária.“ Mezi pískaři jsou jeho cesty vyhlášené. S potutelným úsměvem o svých morálovkách mluví jako o „žertovných cestách.“

Anketa: Co víš o Špekovi? 

 
Alešák Procházka:
„Výrazná kapitola v pískařské encyklopedii. Pojem. V jeho cestách si člověk připomene, že dobře lézt na písku znamená také perfektně smyčkovat a mít to srovnané v hlavě. Ve svých lezeckých začátcích jsem se jeho cestám vyhýbal obloukem, později jsem si je docela oblíbil, protože téměř vždy byly nějakým způsobem zajímavé a pěkné. Pravda, některé jeho “žertovné” směry jsou teda opravdu silná káva.

Špek je jeden z mých velkých lezeckých vzorů, líbí se mi jeho osobitý styl, poctivost a absolutní nadšení.“

Ondřej Plagát Sojka: „O Špekovi vím, že je to jedinečnej člověk, na kterýho se můžu spolehnout. Je strašnej bojovník a je hodně šikovnej, nejen co se lezení týče. Nezkazí žádnou srandu, naopak vymejšlí všelijaký voloviny. Byl to vždy můj vzor a jsem rád, že teď je to můj spolulezec a nejlepší kámoš.“

Michal Sysel Sylla: „O Špekovi vím, že udělal spoustu prváčů na písku, včetně dost odvážných, a že pořád dělá další a další. Taky vím, že se účastnil reklamy na ocúnový spárový rukavice, že nepráší, že míval jezevčíka, že když lezl Slzavou stěnu (VIIIc, Suché skály, pozn. red.) na rozlez bez lana, dost mě to vyosilo, že se vyzná ve finských jménech jako Hulmiho Ukolen apod., že je prostě dobrej a že podat mu ruku je výrazně nepříjemnější než dát ji do svěráku.“

Max Šauer: „Proslýchá se, že když vzal Standa Šilhán Špeka poprvý do Ádru, tak říkal >Hele kluci, mám tady novou zbraň do rajbáků.<

Nemáš počítač. Nelimituje tě to někdy? Kdybys ho měl, snáz by se ti sháněli spolulezci, hledal by sis cesty.

Hele, když potřebuju něco vědět, tak to zjistim přes Plagáta, protože ten to má. Mně je počítač šumafuk. A hledat nový cesty – to se dozvím od lidí, když lezu. Já se živím rukama, chodím do skal, počítač nepotřebuju.

Jak se dozvídáš o dění ve světě?

Když se koukám na zprávy, tak se vždycky vytočím. Alena říká, že mi zakáže se na to koukat. (směje se)

Televizi, video mám. Když mi někdo půjčí nějaký ty placky, tak se na to občas kouknu – jak se leze hezky.

Takže lezecké filmy sleduješ?

Když se ke mně nějakej dopracuje, tak jo. Co mě zajímá, k tomu se dostanu.

 

„Občas potřebuju takovej ten pocit na hraně.“

 

Člověka napadne, proč se ti říká Špek. Ale proč přesně?

Přezdívku jsem zdědil po tátovi. Lezl s Němcema a ti mu říkali Speck. Jednoduchý.

Jsi v lezeckém oddíle?

Jsem. Tady ve Skaláku. A já, Plagát a Leoš Ulrich se píšeme do knížek jako Alternátor Besedice, vypadá to jako A blesk B (ve stylu AC/DC, pozn. red.).

Dřív se sportovní kluby jmenovaly třeba Dynamo Moskva, ale to už zastaralo. Doba je moderní, tak přišly alternátory.

Co máš na lezení nejradši?

Je to zábava a občas potřebuju takovej ten pocit na hraně. Nejdůležitější je prožitek a je jedno, jestli má cesta padesát metrů nebo tři. Pro mě je to zábava. Proto jak mi lidi říkali, že bych se tím měl živit, tak já říkám ty vole, já si ze zábavy nebudu dělat povinnost. Mě by to otrávilo.

Jeden čas jsem byl v mančaftu, ale vystoupil jsem, protože jsem cítil povinnost. Když jedu do skal, jedu s lidma, který mam rád a který – doufám – mají rádi mě. A je úplně jedno, co tam vylezu. A to je vono. Večer si dáš vínko, jdeš si zalízt, nedaří se ti, no tak se ti nedaří, ježišmarjá, ho*no se děje.

Dovedeš si představit život bez lezení? Co bys dělal?

Byly časy, kdy jsem si myslel, že nedovedu. Ale dovedu. Měl jsem zranění, dal jsem si pauzu a nakonec jsem zjistil, že si dovedu představit dělat něco jinýho. Pokud bych nelezl, dovedu si představit, že bych měl statek a zvířata.

Bydlíš v Českém ráji a nedávno sis postavil dům v Besedici. Proč tam?

Od Silvestra bydlíme. Ale já jsem tam bydlel v maringotce dvanáct let (v nedalekém Klokočí, pozn. red.). Byla to náhoda. Sháněl jsem pozemek a sehnal jsem ho tam. Do Klokoček jsem ale jezdil už řadu let předtím.

Jsem z Náchoda, takže jsem začínal lézt v Ádru a bydlel jsem v Náchodě, v Polici nad Metují, pak v Liberci, v Hrádku nad Nisou, v Rychnově…

A proč ses rozhodl postavit si dům a usadit se?

No protože jsem neměl kde bydlet, to je jednoduchý.

Bydlels přece v maringotce, ne?

Není mi dvacet, že jo. Spoření na důchod – když něco máš, něčím můžeš disponovat.

Živí tě výškovky. Jak často se dostaneš do skal a kolik času ti práce zabere?

Pět dní v týdnu, osm hodin. Dělám s partou dobrejch lidí, čehož si nesmírně vážím. Dělám střechy a stromy. Když je podzim, kdy už se tady nedá moc lízt, můžeš jít na Panťák nebo na Sušky nebo na stěnu, tak to je jedno, kdy jdu. Ale pokud je sezóna, léto, tak si myslím, že odpoledne by mělo být volno. Děláme od osmi do čtyř, pak jdu do skal.

Chodíš v zimě na stěnu?

Ne. Mě to nebaví.

Takže trénuješ jenom tím, že lezeš?

Chodím na Sušky nebo na Panťák. Pak jdu na pivo.

Dovedeš si představit, že bys dělal jinou práci než teď?

Tak asi dovedu. Rozhodně bych nechtěl bejt v kanclu. Jsem vyučenej traktorista, takže jsem jezdil na statku. Pak jsem dělal v hutním skladu s autogenem. A pak jsem začal s klukama.

 

Jsem schopen nalézt do IXbčka s pocitem, že jsem ho nikdy neviděl, a nahoře zjistit „Dyť to jsem dělal s Prcasem!“

 

Kolik máš teď na kontě prvovýstupů?

Uff. No k padesátinám jsem měl dva tisíce, takže mám třeba o 150 víc, dejme tomu. Přesně nevím, teď to nemám ani dopsaný. Až bude hnusně, tak to zas dopíšu.

Takže statistiku doplníš, až bude na podzim špatné počasí.

Mám sešity, kam si píšu úplně všechno lezení. I když jdu podvacátý lézt nějakou dvojku, tak si ji napíšu. Protože je to cesta, ne? Píšu si, i když chodím boulderovat. To je pro mě. Pak vím, že jsem před deseti roky byl na Ostaši támhle někde v nějakým hvozdu a lezl jsem tam po kamenech.

A pak mám sešit, kde mám jenom prvovýstupy, a tam mám i nákresy a popisy.

Čteš si to po sobě zpětně?

Občas se v tom hrabu. To se ti vrátí vzpomínky.

Co je poslední cesta, kterou jsi udělal?

Já doufám, že není poslední.

Myslím samozřejmě k dnešku.

Jednu jsem rozdělal, ale tu jsem nedolezl. A včera bylo pondělí (bylo pondělí 23.5., pozn. red.), to jsem byl lízt s Alenou, ona pak jela domů. Já jsem ještě letěl na Klín a že hrálo Finsko se Švédskem a já jsem chtěl, aby vyhráli, tak jsem udělal  Suomi. A oni ku*va fix prohráli. Ale se ctí. (směje se) Je to sedmbéčko v místní kališnický klase (Kalich je teď Špekova domácí oblast, nachází se naproti Suchým skalám, z Besedice je to co by kamenem, pozn. red.).

A poslední cesta, co jsi lezl po někom?

Po sobě jsem lezl Sem tam hrk na Kalichu, VIIc místní, což znamená, že je to trošku jinde, na Suškách by to třeba bylo za VIIIb. Udělal jsem to sólo. Myslel jsem si, že tam dám kruh, ale pak jsem se rozhodl, že ne, tak jsem to zahodil a vylezl jsem to. V neděli jsem dělal čtvrtej přelez.

Kolik lidí na Kalichu vlastně leze?

Pár lidí tam jezdí.

Takže klasa je ustálená a místní vědí, že je to tam tvrdší?

Je to tam odjakživa tvrdší. Tam jsou těžký i starý pětky. Jsou tam dvacetimetrový stěny, ale taky spousta skalek osm deset metrů. Proto tam je dost cest bez kruhu.

A co jsi naposledy lezl po někom jiném?

Počkej. V Polsku jsem byl na žule, neměli jsme průvodce, tak nevím, po kom to bylo. Plagát říkal, že si myslí, že nejtěžší, co jsme tam lezli, bude na naše tak IXb.

Loni jsem nikam nejel, abych dodělal barák, byl jsem jenom tady. To letos už jsem byl v Německu, tam jsem lezl od Arnolda nějaký IXb, pak ještě asi osm cest. A ještě jsem někde byl, v Adršpachu.

Já jsem schopen v Ostrově nalézt do IXbčka s pocitem, že jsem ho nikdy neviděl, a nahoře zjistit „Dyť to jsem dělal s Prcasem!“

Taky jsem lezl na Bišíku. Rajskou spáru Xa na Biskupskou stolici, Brutální Nikitu IXc na Kukačku… Takový širočiny, hlemzačky a obludária, to mě dost zajímá.

 

„Při prváči netušíš, za kolik to je a jestli to jde. V tom je jeho kouzlo a náročnost.“

 

Svoje cesty děláš většinou bez vrtačky, co jsem tak slyšela.

Já mám jenom kladivo a rourák.

A proč? Proč jsi proti vrtačce?

Já proti ní nejsem, já ji akorát nemám. Mně na ni nikdy nezbylo. Může být dobrá – třeba když jsme jezdili k Hrádku, tam je matroš tvrdej jak žula, i když je to pískovec. Tam jsem tlouk kruh ve stropě asi hodinu a půl.

Měl jsem ji půjčenou. Dal jsem za život třeba dva tisíce tři sta kruhů a z toho jsem jich dal padesát vrtačkou.

Některé prvovýstupy máš sólo. Jak se pro takovou věc rozhodneš? To je přece zároveň on sight. Nemůžeš si bejt jistej, že tam budou dobrý chyty nebo že to bude brát.

No to samozřejmě nemůžeš. Ale až na pár výjimek to zas nejsou tak dlouhý věci. Mám na Kalichu devítku, v Klokočí mám taky – to byly spáry, že jo. Sice jsem nahoře pak byl v p*deli trošku, ale dopadlo to dobře.

Vylezeš na strom, koukneš tam. Zkoušíš, zkoušíš. Něco jsem chodil zkoušet dlouho. I jsem se bál, když jsem tam byl sám. Vždycky jsem někam dolezl a ještě jsem potřeboval udělat takovej krok, že už by to byla rána. Takže to pak odnesla Alena, protože tam šla se mnou. A tím, že tam někdo byl, jsem se prostě odhodlal jít do toho. Kdybych si rozbil hubu, tak tam nejsem sám.

A co tě do toho žene udělat to sólo?

Takovej nápad. O spoustu cest jsem takhle i přišel, protože jsem si řek „to bych rád vylez buď tak, anebo nic.“ No a nedal jsem to „tak“ a vylezl to někdo jinej.

Prostě mám takovej nápad. Netýká se to všech cest, ale některých rozhodně.

Myslíš, že se dá pojmenovat společný rys tvých cest, že existuje tvůj rukopis?

Hele, to by museli posoudit jiní.

Já neřeším – jako je to v hadrech – co je teďka moderní. Na to bych řek, se*e pes. Když se budou dělat cesty ze slanění, tak já tak cesty dělat nebudu. Jednu v životě jsem udělal ze slanění, na vápně, jednu jsem tam udělal i zespoda. Jenže mě to tak netankuje.

Zajímají mě spíš cesty, který mi přijdou nebezpečný nebo odvážný. Už se mi ale stalo i to, že jsem si naběhl – chce to nepodléhat pocitu, že když to šlo jednou, půjde to i podruhý.

Zopakoval jsi po sobě všechny svoje prváče?

Ne. A ani to nebudu zkoušet. Protože můj názor je, že některý cesty jsou od toho, aby se vylezly jednou.

Nevidím důvod, proč by se to pak mělo lízt znova. Mě zajímají nový věci. K něčemu se vracím, protože si řeknu – tahle by mě zajímala v kuse. Někdy si novou cestu vylezu v kuse hned. Ale pak jsou cesty, kde kusovka nerozhoduje. Tam jde o to, že nesmíš udělat chybu. Někdo držkuje, ale oni už vědí – za kolik to je a že to jde. To při prváči ještě netušíš, v tom je jeho kouzlo a náročnost. Oni mi řeknou – tak ty když seš v p*deli, tak si zavrtáš, ale já už jsem tisíckrát říkal – hoši, ne, já když se rozhodnu, že tam kruh už nemá bejt, tak všecky vrtání spustím dolů a vyrazím. Takhle jsem měl rozdělaný cesty třeba osm devět deset let a chodil jsem kolem toho a říkal jsem si dneska ještě ne, dneska ještě ne. A pak se to povede. A proč to pak lézt znova?

Některý z těchhle cest mám i v kuse. Párkrát jsem hodil dvacítku. Dobře to vždycky dopadlo.

Kde to třeba bylo?

Třeba v Klokočí, když jsme tam se Slavíkem něco dělali. Tam jsem hodil pěknou dvacku v Prstomlejně (IXc, Klokočské skály, pozn. red.). Tam, co je třetí kruh. Tak ten tam nebyl. Pod vrškem byl nátah. No a neklaplo to, no. Takže jsem ji hodil skoro z výlezu.

Hraje roli, jak je cesta dlouhá?

Nehraje. Dlouhá cesta je samozřejmě zážitek, ale v podstatě je to jedno. Cesta může mít pět metrů a může být velice zajímavá a může být i nebezpečná. A může mít dvacet metrů, žádnej kruh a může být bezpečná.

Kterých svých prváčů si nejvíc vážíš?

Těch je hodně, kterých si vážím. Vážím si cest, jako je Pulp fiction. Vede na jednu z nejúžasnějších věží ve Skaláku stěnou, kterou ještě nic nevedlo (XIa, vede na Dračí věž, pozn. red.). Vážím si výstupů na těžko dostupný věže, kam třeba nevede nic úplně lehkýho. Údolní stěny na významný věže. Věž je vždycky víc než masiv. A mám rád ty spáry, viď. Někomu se to třeba nelíbí.

Ví se, že sis k padesátinám nadělil dva tisíce prvovýstupů. Jak to začalo?

Napadla mě tehdy taková ďábelská věc, o který jsem nikomu neřekl, abych to nezakřiknul. V devětačtyřiceti jsem chtěl udělat za rok sto prvovýstupů. Jasně, Bělina jich udělá víc, ale já zas mám takovou vizi, že chci mít cesty na úrovni, kterou si stanovím. V padesáti jsem chtěl mít taky sto a v jednapadesáti to potvrdit. Za ty tři roky jsem chtěl mít dohromady sto prvovýstupů se soloistem (samojistidlo, pozn. red.). A taky jsem chtěl, aby to nebyly samý sedmičky – to můžeš jet někam do Dubskejch a vzít to zleva doprava.

Zároveň jsem k padesátinám chtěl mít celkem dva tisíce prvovýstupů za život. Dál jsem chtěl udělat devítku anebo těžší cestu na významnou věž a cestu za devět nebo vejš na těžko dostupnou věž. A ještě jsem chtěl udělat se soloistem jedno IXc. Povedlo se mi to úplně všechno, a to i se štěstím – něco jsem dolezl a v noci začalo lejt a už to neuschlo.

Jak sis definoval požadovanou úroveň?

Za těch dva tisíce prvovýstupů mám průměr VIIIa. A teď jsem chtěl, aby v tý stovce bylo padesát VIIIa a víc, z toho zas aspoň půlku za IX a víc.

K jednapadesátinám jsem si chtěl udělat těžší prváč se soloistem než v letech předtím. A to jsem si říkal – ty vole, tos asi přehnal, protože to znamenalo desítku. Ale povedlo se mi to, je to jedna z delších cest, je i odvážnější. Jmenuje se Vejryho hmit (X, Betlémské skály, pozn. red.). Kluci to lezli a potvrdili, že v pohodě.

A pak mám i takový prvovýstupy, kterejm říkám náhradní – najdu věžku, vylezu na ni někudy a je to čtyřka. Ne, že bych si jich nevážil, ale zapisuju je třeba s pořadovým číslem 1975 a půl.

 

„Boty na písek jsou nejlepší těsně před prolezením.“

 

K lezkám – máš Zerocksy (Zerocks je model, který už nevyrábíme, během rozhovoru si Špek vyzkoušel pár nových bot a odnesl si Ozony a Oxi, pozn. red.), který si neustále sám lepíš a opravuješ. Jak douho ti s tímhle přístupem vydrží?

No hele, některý jsou podlepený třeba počtvrtý. S tím, že lepím i obsázku, takže už to není taková pecka, ale to u spousty cest nevadí. Nevím, ze kdy jsou, ale můžu je mít třeba i pět let.

Tohleto v podstatě ani nevadí (bere do ruky lezku a ukazuje na díru nahoře). Tohle mě netankuje, když to podlepím tady. Pak to takhle přelepím zepředu (ukazuje na botě, jak ji umí spravit sám).

Tyhle (vezme do ruky další pár) jsou rozbitý tady i tady a pořád se v tom dá lízt. Já si podlepím dvoje troje, pak si je všechny obuju a seřadím si je podle toho, který mi nejlíp sedí.

Někdy už tě ale asi napadlo, že by bylo fajn mít nový boty – neříkal sis třeba, že v novejch lezkách bys něco líp ustál?

Mně přijde, že když se ti vytvarujou podle nohy, tak pak je to ono. A těsně před prolezením jsou úplně nejlepší. To ti řekne každej, kdo leze víc na písku. Úplně tvrdý boty si stejně myslím, že nejsou dobrý.

Proč písek? Myslíš, že by tě mohly bavit sportovky podobně?

Já lezu všechno, co se mi líbí, pokud na to mám. A písek se mi líbí nejvíc. Ale teď v Polsku jsem byl na žule. Všecky matroše jsou krásný, každej si může vybrat.

(zauvažuje) No i když všechny ne.

Chybí ti na sportovkách morálový aspekt lezení?

To nevadí. Já si myslím, že by měly existovat cesty všeho druhu. A nemělo by se zasahovat do žádných z nich. Ani ubírat, ani dojišťovat. Když si někde někdo cvakne míň jištění, než v cestě je – jeho problém. A zrovna tak nechat být, že někdo nevyleze odvážnou cestu, i když jinak leze těžší – ať tam nic nedodává. 

Četla jsem v předmluvě průvodce na Skalák: „Poté, co přehodnotil svůj kritický náhled na lámavost místního pískovce, začíná Skalák navštěvovat i Petr Špek Slanina. Několik nejtěžších prvovýstupů je podepsáno právě jeho rukou.“ Takže jak to teď vidíš, když přijde řeč na tvrdost materiálu?

Někdy mi přijde rajcovní, že to, že se někde udržíš, ještě nic neznamená, protože to musíš udělat tak, aby to taky tebe uneslo.

I na Hrubici jsou pevný stěny. Ale taky hodně těch, který pevný nejsou, a musíš se s tím nějak vypořádat.

Chystáš se někam za hranice?

Mám takovej nápad, ale to si nechám pro sebe. A není to na letošek.

Reklama na spárové rukavice:

 


Foto: Jakub Frič, archiv Alternátoru Besedice, Ocún

Štítky