14Pro
Prima pískovcová sezóna Bětky Vlčkové

Prima pískovcová sezóna Bětky Vlčkové


Autor: Lucie Trojanová Datum: 14.12.2017 Kategorie: Příběhy a rozhovory

Eliška Vlčková – v lezeckých kruzích známá pod jménem Bětka – je jako tichá voda. Nevzbuzuje podezření, ale když se obleče do sedáku, začnou se dít věci. Má v sobě zvláštní klid a nenechává se svazovat zbytečným strachem z pádů. I když se v lezeckých putykách neutrhává ze řetězu, mluví se o ní. Všichni tuší, že se letos rozlezla na písku. Co přesně vylezla a kde se to v ní bere?

V rozhovoru se hezky a ze široka rozpovídala o svojí povedené první sezóně na měkkém písku. „Snad mi to množství textu nezničí pověst mlčícího člověka, protože tý se bez boje nevzdám,“ poznamenala ještě nakonec.


Jaká byla Tvoje uplynulá lezecká sezóna, Bětko?

Zatím asi nejlepší, co jsem kdy měla, protože tenhle rok jsem strávila podstatně víc času venku na skalách než kdykoli předtím a podívala jsem se do spousty oblastí, kde jsem ještě nebyla.

Rozlezla ses letos na písku, a to i na klasičtějším. Jak tě to napadlo, co tě nasměrovalo k odvážnějším cestám?

Chtěla jsem se podívat i do jiných pískovcových oblastí, protože lezení v Labáku se mi od začátku hodně líbilo, tak jsem myslela, že by mě to mohlo bavit i na jiným písku. Zajásala jsem, když Lionel sháněl spolulezce na Prachov. Ze začátku jsem byla hodně překvapená, protože v Labáku lezeš po pevným materiálu, a v Českým ráji se mi to nějak drolilo pod rukama. Je to tam ale strašně krásný a moc se mi zalíbilo lezení až na vršek věží, to se člověku v Labáku moc často nepoštěstí.

No, já se do odvážnějších cest moc nepouštím. Lezu většinou spíš na doporučení a zatím mě, myslím, nikdo zabít nechce. Odspoda nejsem úplně dobře schopná odhadnout, jak je ta cesta těžká, takže se musím i v rámci pudu sebezáchovy řídit zásadama slušnýho chování, aby nějaká vražedná doporučení nepřišla.

Když lezu něco na druhým a ta cesta se mi líbí, vždycky si říkám, že se do ní ještě někdy vrátím a zkusím ji vytáhnout. Jsou ale i cesty, kdy jsem fakt ráda, že jsem to měla natáhlý, a do kterých se asi hned tak na horním konci nepodívám.

Bětka v cestě Orion na Hlásku, Drábské světničky:

Kterých cest si nejvíc vážíš? Můžeš to vzít absolutně a pak i po oblastech – ve Skaláku, v Prachově, v Ádru, v Labáku...

Celkově asi nejvíc La Bomby v Labáku, to je cesta, která se mi hodně líbila a chtěla jsem ji dlouho vylízt. Vždycky, když jsem ji zkoušela, se mi nepovedlo ji ani zkrokovat, ale pak jednoho dne byla podmínka jak blázen a najednou to šlo. Krom téhle cesty jsem v Labáku lezla spoustu krásných věcí a některý na mě čekaj do příští sezóny.

Ve Skaláku jsem jako svoji úplně první cestu lezla Nebeskou bránu na věž Zero. Lezla jsem to sice na druhým a několikrát jsem v tom seděla, ale měla jsem hroznou radost, že jsem se dostala na vršek, protože když jsem do toho nalezla, tak jsem tomu moc nevěřila. Už dole mi to přišlo těžký a byla jsem trochu vyjukaná z toho, jak se to solilo (ještě víc než na Prachově, kde jsem lezla den předtím), pak tam byl uprostřed bouldřík za menší (to bylo jediný takový pro mě trochu povědomý lezení). Končilo to spárou, kterou se mi za tlumenýho funění podařilo nějak překonat  nahlas jsem nefuněla, poněvadž mi to přišlo trapný, a tak jsem krom spáry bojovala ještě s nebezpečím udušení. Skalák se mi celkově hodně líbí a vzhledem k tomu, že tam ještě moc neumím lízt, mi každá cesta připadá docela těžká, takže mám z každý radost.

 

„Na písku se mi moc líbí, že pak sedíš na věži, koukáš do okolí a máš ještě klídek si pořádně užít pocit z lezení, máš čas pořádně vstřebat ty pocity. Když se v cestě kousnu a víc jsem se v ní bála, tak mám pak nahoře na věži víc o čem přemýšlet.“

 

Na Prachově jsem byla jenom jednou a líbily se mi tam hodně dvě cesty – Šicí stroj, ten jsem lezla na druhým, a pak Dallas, kterej měl ke konci takovej technickej bouldr za menší zelenější chyty, ale už níž se hodně lezlo. Tu spodní část jsem měla galantně nacvakanou, abych se neodporoučela k zemi ještě pod tím horním bouldrem. Je to zase krásná a dlouhá linka.

V Ádru jsem tenhle rok lezla taky poprvé. Byly mi doporučený dvě suprový sportovní cesty po hranách. Jednou byl Železobeton a druhou si bohužel nepamatuji – ani věž, ani název, ale vím přesně polohu, takže ji stále můžu propagovat dál. Taky jsem po fesťáku vylezla na několik klasickejch věží. Nejzajímavější byl asi výstup na Milence, kde jsou blízko vrcholu v průvodci popsaný nějaký průlezy. No, prolezli jsme někudy, kudy jsme neměli, takže jsme na vršek přilezli vodjinud, než bylo v plánu, v knížce ale už tuhle variantu pro ztracený případy někdo zapsanou měl.

A co zážitky – stalo se ti letos ve skalách nebo v jejich okolí něco speciálního, nečekaného nebo komického?

No nečekaných věcí se přihodilo docela dost, ale vždycky dobrý. Abych se teda podělila o nějakou historku, tak zmíním cestu Big Wall na Prezidenta v Labáku. Úvodem nutno říct, že už jsem měla i světlejší chvilky…

Lezla jsem to s Lájem. On tahal první dýlku do díry, kde zaštandoval, a já se odtud pustila na prvního nahoru. Od pohledu se mi ta cesta hodně líbila, byla krásně dlouhá tak jako všechny cesty na Prezidenta a tak jsem se těšila, že si kus taky vytáhnu. Ještě na zemi jsem se Láje ptala, jestli to vede až na vrchol, a on na to, že jo. Při výlezu z díry jsem se trochu zapotila, no ale žádná křeč. Ta ovšem nastala v momentě, kdy už jsem měla od štandu pár metrů odlezeno a přišlo místo, kdy chyty kolem spáry skončily a bylo třeba založit žábu, tu jsem tam chvíli štelovala, přičemž už mi slušně natejkalo, furt se mi ale zdálo, že v momentě, kdy za ní udělám krok, mi vystřelí z tý spáry a já se odporoučím přesně do tý díry, kde jsme se prohodili. Na jejím konci byly totiž ještě smyčky, takže by to vyšlo úplně akorát na srážku s Lájem, kterej tam seděl a jistil mě (no aspoň se mi to tak teda zdálo z mý perspektivy, je ale pravda, že jsem byla v situaci, kdy jsem možná měla tendenci vidět všechno moc černě). Kousek od obličeje provokativně visela erárka, kterou jsem nemohla cvaknout a která by mi darovala trochu klidu a sebevědomí přece jenom za tu žábu zabrat.

Nedávno jsem v rámci své prokrastinační půlhodinky a boje se zimním splínem koukala na video od eMontany, jak tuhle cestu lezou kluci, a Jáchym tam před nástupem říká, že to teda moc spárový lezení není, že když nechceš, tak musíš všeho všudy založit tři žáby. No tak přesně jedna z těchhle tří žab to byla a donutila mě uchýlit se k zoufalému řešení, a sice čapnout tu erárku, která se mi nedařila cvaknout. Poté, co jsem si u ní několik minut poseděla, jsem se stále s natečenými pařátky vydala výš, kde už žádné nástrahy v podobě nutnosti užití spárových technik nečekaly, takže jsem se úplně hotová vysápala na vrchol, kde jsem zaštandovala za strom, co tam byl.Láj to lezl za mnou, podstatně svižnějc, a když dolez k poslednímu jištění, který jsem cvakla, což byl mimochodem slaňák, od kterýho jsem jela dolů už několikrát předtím, když jsem lezla Pivo na hrad a Lost arrow s Alešem, tak se mě ptá, kde jsem. Tak jsem mu řekla, že nahoře. „A co tam děláš?“ No, takže to už jsem začínala tušit, že asi nejsem na úplně správným místě. Tak kdyby to někdo nevěděl, což se klidně může stát, na Prezidenta se až na vrchol neleze.

Bětka v cestě Železobeton, Adršpach

Takže jsem slezla zpátky ke slaňáku. Cestou dolů, krom toho, že jsem poslala k zemi hlínu a vřes, mi začalo docházet, že jsem asi neměla úplně osvícenej moment, protože kdyby Láj taky vylezl na vršek, tak bychom se ke slaňáku nemohli dostat jinak, než to slízt k němu bez jištění dolů. Tuhle cestu jsem absolvovala, ale s jištěním a byly to třeba tři metry, kdy se mi pod rukama dost drolila hlína a ani ty chyty nevypadaly betonově.

Ještě u slaňáku padla poznámka, že tu erárku vytáh jednou rukou a že by se jí nechytal. No, takže všechno špatně, znovu a lépe někdy jindy, zkusím u toho pro změnu víc přemýšlet a na tu žábu se psychicky připravím (možná i teda prakticky – důkladnějším tréninkem spár).

Krom tohodle příběhu bych jenom zmínila další výlet s Aničkou (ty vždycky stojí za to), která přijela o prázdninách do Prahy. Jely jsme spolu do Jury, kam nás laskavě odvezl můj tatínek i s bicykly. Náš plán byl, že v Juře strávíme tak tejden, budem spát pod širákem a mezi oblastma se budem pohybovat na kole. Dopadlo to tak, že jsme se uprostřed druhé noci probudily úplně zmoklý, ze spacáků nám tekla voda, takže ani odstěhování se do nedaleké kapličky příliš nepomohlo. Nicméně jsme teda s pomocí boží (a to v tomhle případě doslova) noc přečkaly, aniž bychom pozdějc dostaly zápal plic. Druhej den sedíce v kavárně v nějaké vesničce, kam jsme dojely na kolech (aspoň jsme za tu cestu trochu uschly), jsme doznaly, že vyhlídky nejsou moc dobré – až do konce týdne na všech serverech hlásili déšť, a tak jsme hledaly únikovou cestu vlakem. Nakonec nás přijel zachránit opět můj zlatej tatínek, kterej s náma měl velký slitování, v autě důkladně zatopil a pustil nahlas muziku a my dosychaly, rozmrzaly a sarkasticky hodnotily tristní výsledek svého dlouho očekávaného cyklo-lezeckého týdne.

Lezeš s klidem, umíš odhadnout svoje možnosti a zabrat i kus nad kruhem – jak to děláš, Bětko? To všechny zajímá.

No ty jo, s přihlídnutím k výše popsanýmu příběhu si myslím, že to s tou mojí schopností odhadnout svoje možnosti nebude až tak slavný. Myslím, že jsem jakž takž schopná lízt s klidem v Labáku, kde je to takový celkem čitelný a pevný, tam mám (možná teda falešnej) pocit, že budu schopná se vždycky případně vrátit z nějakýho místa, kde by se mi nechtělo padat (tohle teda pro Big Wall neplatilo). Navíc je to tam dobře zajištěný, takže často v těch cestách ani taková místa nejsou. V psychický odolnosti mě teda školí písek v Českým ráji, tam si nepřipadám úplně jistě ani v cestách na rozlez, prostě proto, že to neumím tolik číst, hůř se vrací a se smyčkama se musím ještě o trochu víc skamarádit. Baví mě ale, že musím se sebou i v tomhle ohledu bojovat, nutí mě to víc se soustředit a mám z toho silnější zážitek. Moc se mi na takovým lezení líbí, že pak sedíš na tý věži, koukáš do okolí a máš ještě klídek si pořádně užít ten pocit z lezení, máš čas pořádně vstřebat ty pocity, co v tobě ta cesta nechala. Připadá mi, že když se v ní kousnu a trochu jsem se tam bála, tak mám pak nahoře víc o čem přemejšlet. No nevím, jestli jsem schopná to nějak přesně a smysluplně popsat…

Užila sis dlouhý prázdniny po maturitě a teď jsi začala studovat medicínu. Ubírá ti hodně lezeckýho času?

Hmmm, zatím ani tolik ne, spíš ale když jdu teď lízt, tak už jsem hotová, protože ta škola je náročnější, jsem tam třeba i dýl do večera a člověka to unaví zase takovým jiným způsobem. Myslím ale, že takhle se asi cejtí každej, kdo chodí do práce, bylo to pro mě takový krutý poznání dospívajícího. Chce si na to asi jenom zvyknout a nastavit nějakej rytmus, kterej bude fungovat.

 

„Když se budu jenom učit a nepůjdu lízt, tak stejně budu myšlenkama někde venku a celkově se mi bude učit hůř – takže vlastně jdu lízt, aby se mi pak líp studovalo, a je to teda ve prospěch oné priority dostudovat.“

 

Jak máš teda srovnaný priority?

Ráda bych tuhle školu dostudovala, protože jsem nepřišla na nic jinýho, co bych chtěla dělat víc, a navíc mě to (zatím) hodně baví. Na druhou stranu si ale namlouvám, že když se budu jenom učit a nepůjdu lízt, tak stejně budu myšlenkama někde venku a celkově se mi bude učit hůř – takže vlastně jdu lízt, aby se mi pak líp studovalo a je to teda ve prospěch oné priority dostudovat… Jsem v tomhle směru nebývale argumentačně schopná. Na začátku školního roku nás proděkan nabádal, ať děláme i něco jinýho, než abychom se jenom učili, že v momentě, kdy se člověk začne jenom učit, tak je něco špatně. („Neplatí to teda před zkouškovým,“ poznamenal.) Tuhle jeho radu jsem se rozhodla si opravdu vzít k srdci.

Jedna omletá HRistická otázka – kde vidíš sama sebe za 10 let? Je větší šance, že budeš žít pod převisem někde ve Španělsku, nebo že budeš tvrdě dřít na operačním sále a léčit lidem nemoci?

Tak to fakt netušim. Doufám, že už budu mít po škole, bude mi chybět rok do atestace a před sebou naplánovanej nějakej lezeckej výjezd.

 

„Abych trénovala jenom na závody a kvůli tréninku nejezdila do skal, protože se tam prý slábne, tak to už praktikovat asi nikdy nebudu.“

 

Ani tvoje závodní sezóna letos nebyla špatná, skončila jsi třetí v posledním kole ČP v boulderingu v Teplicích nad Metují. Závody vs. skály – jak se tyhle věci doplňují, co je pro tebe důležitější?

Celkově jsem skončila celkově 4. mezi juniorkama a 6. mezi dospělejma, takže oproti loňsku to bylo docela špatný, ale nějak mě to netrápí, protože jsem si lezení tenhle rok hrozně užila. Obzvlášť přes to léto jsem byla čtyři měsíce skoro furt venku a jsem moc vděčná lidem, co mě s sebou brali do skal, bylo to fakt supr. Podívala jsem se na krásný místa, s příjemnýma lidma a určitě bych si moc přála, aby to takhle podobně vypadalo i příští rok. Takže je pro mě důležitější lízt venku. Závody jsou dobrý zpestření, člověk se tam pořádně vyblbne a druhej den ho všechno bolí, což je skvělý. Často se tam naučí i nový kroky, který třeba nikde jinde nepotká, protože stavěči jsou fakt vynalézaví a to mě na tom baví, krom toho to člověku i lezecky prospěje, myslím. Abych ale trénovala jenom na závody a kvůli tréninku nejezdila do skal, protože se tam prý slábne, tak to už praktikovat asi nikdy nebudu.

Loni na podzim jsme spolu byly ve Fontáči. Co ten Tvůj 7C projekt tam?

Projekt tam zůstává zatím stále projektem. Ráda bych se tam někdy ještě vrátila, protože bouldry jsou tam krásný, a při tý příležitosti bych klidně i nakoukla zpátky do tohohle bouldru. Navíc když jsme tam spolu byly, tak jsem toho hodně rozlezla a málo vylezla, takže když mi bude chybět fantazie a nebude se mi chtít vymýšlet nic nového, mám tam toho spoustu, do čeho se příště pustit. Bohužel je to docela daleko, a tak mi bude muset k ukojení bouldristickýho rozmaru povětšinou postačit bouldrování v českých oblastech. Letos jsem se koukla na Ostaš a na Sněžník. V létě mi venkovní bouldering připadá suprovej v tom, že člověk tam natrénuje stejně nebo i líp než na stěně a může přitom bejt pořád na sluníčku a na vzduchu. No, v létě teda hledá bouldry ve stínu, ale tak na sluníčku si může dát svačinu.

Bětka a její projekt ve Fontáči:

Foto: Lionel Burgr, Jakub Frič, Petra Jeřábková, Aleš Michálek, Stanislav Mitáč, Vladimír Vlček
Video: Jan Žůrek

Štítky