27Dub
Chvála lezení: Jak čelit zraněním a neztrácet naději

Chvála lezení: Jak čelit zraněním a neztrácet naději


Autor: Lucie Trojanová Datum: 27.04.2016 Kategorie: Příběhy a rozhovory

Loni vyhrál Mistrovství ČR v boulderingu, v celkovém pořadí Českého poháru skončil třetí a na památném závodě ve Slaném stanul na stupních vítězů mezi Adamem Ondrou a Martinem Stráníkem. Jeho deníček na lezci je dlouhou přehlídkou boulderů za 8A a 8A+. Na podzim všechno vypadalo slibně. A pak si Honza Chvála natrhl poutko v prstu. Jak se mu daří teď a jaké jsou jeho plány na rok 2016?


O: Můžeš shrnout svoje nejhodnotnější venkovní přelezy a největší závodní úspěchy?

H: Největších úspěchů jsem určitě dosáhl na závodní půdě. Loňským vítězstvím na Mistrovství ČR v boulderingu jsem si totiž splnil jeden ze svých dlouholetých snů. Na skalách je mým největším úspěchem asi Voigas (8A+) v krásném Magic Woodu.

O: Jakých úspěchů doma i na Svěťáku si nejvíc ceníš?

H: Doma je to určitě již zmiňované vítězství v MČR v boulderingu a ve světě si nejvíce cením závodu Světového poháru v Kitzbühelu z roku 2013, kde jsem se dostal do semifinále.

Mezi Adamem a Martinem na závodě ve Slaném, ČP v boulderingu (f: Radek Moravec)

O: Zmiňme ještě jeden tvůj hodnotný závodní úspěch – loni na podzim jsi na závodě Českého poháru ve Slaném stanul na stupních vítězů mezi Adamem Ondrou a Martinem Stráníkem. To byla velká sláva. Jak jsi to dokázal – byl za tím cílený trénink, cítil ses tehdy silově na vrcholu?

H: Celý minulý rok byl skoro ve všem proti mně a lezení. Po druhém místě v Lysé nad Labem (ze začátku roku) jsem si na tréninku natáhl kolenní vazy a tím jsem se vyřadil z boje o reprezentaci. Pak následovalo období, kdy šlo lezení stranou. Státní zkoušky, svatba, dovolené… Do toho všeho bylo až moc práce. O cíleném tréninku tedy moc mluvit nejde. Od srpna jsem zase začal trénovat, ale v Teplicích jsem toho moc nepředvedl. Ke konci roku se mi podařilo dostat se zpět do lezecké pohody. Toho, že jsem ve Slaném skončil mezi Adamem a Martinem si moc cením. V Ostravě (MČR v boulderingu 2015) se mi celé závody lezlo dobře. Ve finále jsem pak přemýšlel víc než ostatní a vyhrál jsem hlavou.

Zranění přicházejí ve chvílích nejlepší formy

O: Progres bohužel narušilo zranění. Když přišlo, byl jsi v nejlepší formě?

H: Moje zranění přicházejí pokaždé stejně. Vždycky, když si myslím, že jsem na tom s formou nejlépe, co jsem kdy byl. Paradoxní, ale je to tak. Mejcup poutka, minulý rok v březnu koleno a letos v únoru poutka na levém prsteníčku.

O: Vinils trochu osud, byl jsi naštvaný? A nerozházelo tě to trochu? Jak bojovat proti naštvanosti, když se ti taková věc stane?

H: Při posledních dvou zraněních jsem měl podobné pocity. Pokaždé to bylo ze začátku roku, kdy jsem měl velký cíl dostat se do reprezentace, a pokaždé jsem si v první chvíli po zranění připadal jako pekelný hrnec emocí. Po chvíli jsem vychladnul a říkal si, že to bude dobré, že to nic není, ale nebylo to dobré. Vinil jsem sebe, naštvaný jsem byl jen na sebe, ale rozhodilo mě to jenom na chvilku. Snažím se v životě netrápit se nad věcmi, se kterými nemohu nic dělat. Při zranění to funguje dobře. Jediné, co jde, je se poučit, takže doufám, že už se nikdy nezraním. :-)

Nutsa 8A, Rocklands, JAR

O: A jaké máš letos plány? Jak vypadaly před zraněním a jak jsi je musel upravit?

H: Před zraněním jsem si věřil, že se dostanu do reprezentace a budu bojovat o další semifinále na Světovém poháru. To musím o rok posunout. Dalším cílem jsou skály. Žádné konkrétní bouldery nebo čísla, prostě čistá příroda a radost z lezení.

O: Můžeš nějak popsat úrazový děj? Je to klasické poutko, slyšel jsi pověstné lupnutí?

H: Lezl jsem boulder v převise ke konci tréninku přes chyt od AIXu ze série Select 1. Kdo nezná, tak to jsou takové plytké prstové dírky. Noha hodně vlevo, křížem levou rukou do dírky a krok doprava. Když jsem se to té dírky věšel, tak jsem si říkal, že to je super, že to drží. Při pohybu vpravo to luplo a já šel k zemi. Lupnutí bylo slyšet dost zřetelně.

O: Vím, že se ti to nestalo poprvé, máš v tomhle ohledu – bohužel – širší záznam v rejstříku. Můžeš shrnout svoji anamnézu?

H: Poutka jsem měl natržená dvakrát (2008 a 2016) na levé ruce a jednou natažená na pravé. Zranění přišlo vždy, když jsem se cítil silný. Asi je to tím, že se lezou těžší bouldery, takže šlachy a klouby dostávají více zabrat. Šlachy se zkracují a tělo dává najevo, že se nic nemá uspěchat, že k těžkým boulderům vede dlouhá cesta.

O: Jaká je tentokrát prognóza?

H: Prognóza je nejasná. Vyzkouším závody v květnu v Praze a uvidí se. Postupně budu v průběhu roku přidávat na intenzitě.

O: Jak to pohne s motivací, když je to poněkolikáté?

H: S motivací to pohne hodně. Nejdřív dolů a pak střemhlav nahoru. Důležité bude udržet se na uzdě a ve chvíli, kdy se to bude zdát už v pořádku, se znovu nezranit.

Rocklands, JAR

O: Četl jsi McLeodův opus o lezeckých zraněních Make or break nebo jinou literaturu na tohle téma?

H: Žádnou takovou literaturu jsem bohužel nečetl. Asi zařadím do seznamu. Díky za tip.

O: Občas se mi zdá, že lidi jako Adam Ondra nebo Martin Stráník jsou nezranitelní (a vydrží bez zachvění obrovský tréninkový nápor). Každopádně jsem o žádném zranění v souvislosti s nimi dlouho neslyšela. Ty jsi loni na podzim stál na bedně přímo mezi Adamem a Martinem, takže se zdá, že patříš do kategorie talentů, přesto bohužel nemáš tohle zdravotní štěstí a poutka ti tak nedrží. Myslíš, že je to víc otázka vrozených dispozic, nebo to jde ovlivnit tréninkem, stravou, doplňky stravy?

H: Je to jedno s druhým. Martin má oproti mě tělo stavěné jako lezecký tank! Adam je zase o hodně lehčí než já. Navíc mají nalezeno asi tak o tisíc vertikálních kilometrů víc než já. Stavba těla je určitě hodně směrodatná, ale správný trénink a dobrá strava mohou být určitě velkou prevencí zranění. Doplňky si mě nikdy moc nezískaly. Podle mě to chce hlavně trénovat soustavně s postupným přidáváním zátěže, ale to se v případě boulderingu, kde se trénuje v boulderech za hranicí maxima, nedá úplně kontrolovat.

Závodění v krvi i usebrání v přírodě

O: Co tě vůbec baví víc – závody, nebo lezení venku? Tlak na maximální výkon ve 4 minutách, vyšponovaná motivace, zdravá soupeřivost versus čisté nebe nad hlavou a klid, času na pokusy podle libosti?

H: Závody pro mě vždycky byly hodně atraktivní. Vyrost jsem na hokejovém stadionu, kde se hodně fandilo a povzbuzovalo, takže mám asi závodění v krvi. Na druhou stranu přírodu mám v krvi více, takže kdybych si měl volit mezi tím jezdit jenom na závody, nebo jenom lézt venku… Zvolil bych přírodu.

O: Dieta? Držels někdy nějakou lezeckou – dlouhodobou nebo i akutní předvýkonovou? Na čem se zakládala?

H: Ne. Diety jsem nikdy nepochopil. Podle mě diety dostávají hlavu do stresu a v tom případě nemohou být dobré (zvláště před výkonem). Základ je nekupovat špatné věci (ony se potom těžko jedí, když nejsou) a zbytečně se nepřejídat.

O: V rozhovoru pro boulder.cz jsi řekl, že i když tě živí IT, nemáme si tě představovat jako protagonistu IT Crowd (velmi vtipný britský sitcom, pozn. red.). Jak tedy?

H: Jako normálního kluka, co dost času sedí u počítače a baví ho to. Jde lézt a baví ho to. Jde dělat něco dalšího a baví ho to. No a pak musí dělat spoustu věcí, co ho nebaví. Prostě normální kluk.

O: Ale stejně – byl bys spíš Moss, nebo Roy?

H:  Asi ani jeden a zároveň od každého trochu.

Rocklands, JAR

O: Máš nějaké další volnočasové aktivity kromě lezení? Co tě ještě zajímá?

H: Volného času je poskrovnu. Trávím ho nejraději v přírodě se svojí ženou Maruškou. Rodina, kamarádi, sem tam nějaká kultura… Dřív jsem docela fotil, teď už na to není moc času.

O: Navždy boulder, nebo někdy i lano?

H: Co se závodění týká, tak boulder. Jinak bych se na lano rád dostal i letos, ale spíš pro radost, než aby to byla honba za výkonem.

O: A proč hlavně boulder?

H: Boulder mi prostě sedí víc. Baví mě zkoušet nějaký těžký krok nebo sekvenci, dostat to do těla a pak vybojovat celou cestu. Na laně, když lezeš na své hranici, tak máš tak tři až pět dobrých pokusů za den. Zbytek dne musíš „čekat“ než bude ten správný čas.

O: Kam ses na laně prolezl? Kdyby ses k němu vracel, máš nějaké sny o horách? Je nějaká lezecká disciplína, která tě teď vůbec nebere, ale říkáš si, že k stáru, jednou třeba?

H: Na laně jsem se prolezl k 8a+. Více méně to byly boulderové cesty, protože pro mě to funguje takto: Čím delší cesta, tím těžší. Z hor mám veliký respekt. Moc rád je mám okolo sebe a nasávám tu jejich majestátnost a svoji nicotnost. Neláká mě na ně lézt, jenom koukat. Čím budu starší, tím budu asi více tíhnout k lanu, ale to bych nechal otevřené.

Na číslech záleží!

O: Dost se mi líbilo, jak jsi v rozhovoru na boulder.cz oponoval Oliváčovu idealistickému tvrzení, že čísla v lezení nehrají zas tak velkou roli, a řekl jsi, že „čísla v lezení hrajou největší roli. Jde totiž o to, kolik dní v roce se ti podaří vyjet do skal, kolikrát dokážeš prožít pocit prolomení osobních hranic nebo kolikrát si dokážeš uvědomit, že příroda chtěla, abys lezl právě tudy a nikudy jinudy.Tak co tahle čísla – daří se ti urvat na lezení dost času, nebo žiješ v područí přísné a dlouhé pracovní doby a píchaček?

H: V současné době jsem spíš masírovaný prací. V boji o tato čísla jsem byl vždycky pozadu oproti ostatním a mám tady spoustu prostoru pro zlepšení.

O: Jaký by byl tvůj ideál co do naplnění dní – kolik bys pracoval a kolik lezl, kdyby sis to mohl nadiktovat a peníze nehrály roli?

H: V tom bych měl jasno. Pracovní doba šest hodin denně, aby bylo dost prostoru na trénink a odpočinek, a 15 týdnů dovolené, aby se dalo vyjet třikrát na měsíc do skal.

O: Jaké jsou tvoje oblíbené oblasti v Česku i za hranicemi, kam jsi nejdál vycestoval a kam bys ještě rád?

H: Z boulderingových oblastí v Česku mám asi nejraději ty pískovcové, konkrétně Ostaš a Bor. Za hranicemi mě hodně bavil Magic Wood, ale Rocklands těžko něco překoná. Rád bych se tam ještě jednou vrátil. Mimo Evropu bych ještě rád navštívil Bishop.

O: jaká je tvá oblíbená tréninková boulderovka a oblíbená metoda (lišta, kampus…)?

H: Nejraději trénuju přirozeným boulderováním s někým, kdo je silově lepší než já. Ze začátku lehčí bouldery a pak až po projekty, které nejsem schopný vylézt. Nejlepší je brněnská bouldrovka Vertical na kolejích VUT. Ne snad kvůli profilům, ale jsou tam skvělí lidé. Navíc poslední dobou tam staví David Kozel a Radovan Souček každý měsíc nové skvosty po závodních chytech, tak se dá dobře trénovat i on sight styl.

O: Sám, nebo v partičce? Trénink i lezení.

H: Trénink, lezení venku i závody jsou vždycky lepší s kamarády. Rád i povzbuzuju a motivuju lidi kolem sebe.

O: Na čem v tvém tréninku ještě hodně záleží – mentální vyladění, mít život v cajku, spánek, dieta?

H: Na psychice záleží u každého. Pro mě je hodně těžké trénovat sám, to je něco, co jsem se ještě pořádně nenaučil. Samozřejmě, mít život v pohodě je důležité, ale jsou věci, které nejde moc dobře ovlivnit, a ty by neměly nikomu bránit, aby dělal to, co ho baví.

Hezké chvíle v přírodě, Bor, ČR

O: Co jsou tvoje přednosti a co slabiny? Máš vůli trénovat ty slabiny, nebo sklouzáváš do lezení ve svém stylu, protože tě víc uspokojuje, když se ti daří?

H: Nevím, jestli je dobré to sem takto psát. Co když to bude číst nějaký stavěč? Moje slabiny jsou jednoznačně stisky a stisky, co se tváří jako jiné chyty. Největší předností je asi všestrannost, koutky, něco balančního, schopnost vylézt boulder rychle… To mě baví a hodí se to na závodech.

Na trénincích se vždycky snažím lézt to, co mi nejde. Nakoupil jsem pár struktur a stisků na svoji domácí boulderovku a snažím se přes ně lézt co nejvíce. Čtvrteční (brněnské) tréninky jsou také ve znamení stisků a boulí. Ještě musím zapracovat na campusování. Při lezení venku se většinou do něčeho, co je vyloženě proti mně, raději moc nehrnu.

Klasické dotazy na závěr

O: Jaký máš opičí index? Myslíš si, že hraje podstatnou roli?

H: Pokud se nic nezměnilo, tak mám +13cm. Většinou je to asi plus, ale jsou situace, kdy to je spíš nevýhoda. Navíc si myslím, že velikou roli v opičím indexu hraje šíře ramen, ne jenom délka paží. Široká ramena se moc nehodí, když musíš na malém kousíčku něco vykřížit. Ale výhod to má asi více.

O: Položím ti taky svoji oblíbenou hillaryovskou otázku – proč to vůbec děláš? Co tě do lezení žene?

H: Od začátku mně lezení přišlo přitažlivé. Ty možnosti, styly, lidi… Všechno to vytváří prostředí, kde je mi dobře a kde se rád pohybuju.

O: Díky, díky!

H: Já děkuji.

 

Kdo je Honza Chvála:

Narodil se v roce 1989 v Poličce, což je pro ambasadora Ocúnu případná adresa, protože právě v Poličce se šije značná část lezeček a většina ostatního materiálu. Po gymplu se pustil do studií na VUT v Brně, kde také začal pracovat jako programátor. Kromě lezení rád fotí, chodí do přírody a tráví čas s rodinou a přáteli. Dlouhý seznam jeho přelezů najdeš v deníčku na lezci, závodní úspěchy jsou hlavně tyto: mistr ČR v boulderingu 2015, celkové 3. místo v ČP v boulderingu 2015, účast v semifinále závodu SP 2013…

Štítky