05Srp
Arco, Cliffbase, autostop a nad hlavami hvězdy

Arco, Cliffbase, autostop a nad hlavami hvězdy


Autor: Lucie Trojanová Datum: 05.08.2016 Kategorie: Příběhy a rozhovory

Naše ambasadorka Eliška Vlčková je čerstvě plnoletá a její nejlepší kamarádka Áňa Šulcová má po maturitě – ideální podmínky pro letní lezecký výpad na jih. Holky začaly cestou do Arca a odtud to po pár dnech vzaly vlakem, trajektem, stopem i pěšky do lezeckého ráje zvaného Cliffbase na ostrově Hvar.


Zápisky z cest doručila Eliška sama:

„Před prázdninama jsme se s Aničkou rozhodly, že tento rok chceme podniknout nějakej pořádnej výlet. Verča Šimková z Brna mi napsala, že bude s rodinou v Arcu a že se můžeme přidat. Začátek byl jasný. Dál jsme měly v plánu jet na Hvar.

V Arcu bylo výborně. Zmrzlina stejně dobrá jako vždycky a lézt se dalo taky docela dobře. Dokonce nám i pár dní pršelo, takže přišlo ochlazení a s ním podmínka. Lezly jsme v oblasti pod Castello di Drena, kde jsme se schovaly před deštěm a bojovaly v převise. Mně se tu lezení docela líbilo, lezlo se po velkých chytech – dlouhý nášahy, ze kterých mě druhej den všechno bolelo.  Pak jsme už chodily jenom do Abisi v Massone, a to většinou navečer. Tam jsme strávily několik parných dní pokusováním různých cest, načež náš holčičí tým konečně slavil první přelez – Verča poslala svůj projekt La Cuccina del Inferno 8a. Jedinou vadou na kráse bylo, že hned další den odjížděla domů. My s Aničkou jsme žal zahnaly zmrzlinou a lezením opět v Abisi. Mně se taky nakonec povedlo přelízt Cuccinu a ještě jsem si vyzkoušela moc pěknou kratší cestu jménem Red Rocks, na kterou se těším na příště. Aničce bohužel chyběl kousek k její cestě, protože přišla řada i na náš odjezd.

Hvězdné nebe (a lavička) nade mnou

Z Arca jsme vyrazily na ten pravý roadtrip! Jely jsme vlakama do Ancony, kde jsme se nalodily na trajekt a ustlaly si na palubě. Fakt romantika to byla – nad námi hvězdná obloha, pleskající vlny, my ve spacácích s hlavou pod lavičkou, na který jsme měly položený batohy, aby nám je někdo neukrad. Řídily jsme se klasickým heslem: „To že jsme paranoidní, ještě neznamená, že po nás nejdou.“ Anička dokonce vynalezla důmyslný systém provázků, kterými si batoh k lavičce přivázala, takže potenciální lupič by nejen musel předvést středně náročnou gymnastickou sestavu, aby se k věcem přes nás dostal, ale ještě navíc by si musel poradit s Aniččinými provázky. A kdyby nás chtěl něčím praštit po hlavě, musel by nás vytáhnout za nohy zpod lavičky. A to už bychom se asi probudily…

Noc jsme tedy prospaly klidným a nerušeným spánkem, abychom ráno čerstvé dorazily do Splitu, kde jsme přestoupily na jinou loď a zamířily na Hvar. Plán byl takový, že budeme stopovat ze Starého Gradu až do Svaté Nedělje, odkud půjdeme pěšky do Cliffbasu, což byla naše cílová destinace. Když jsme se tedy vylodily na Hvaru, zjistily jsme, že loď kotví kousek mimo Starý Grad a že nevíme ani kterým směrem máme jít, nakonec jsme se vydaly podle instrukcí místního autobusáka správným směrem k městu, kde jsme si na chvíli odpočinuly u místního hřbitova a poptaly se na cestu babičky zalévající kytky. Hodná babička nám vyjmenovala posloupnost vesniček, na něž máme stopovat. Vzaly jsme si její ochotnou radu k srdci a dobře jsme udělaly, protože jsme po hodině stanuly ve Svaté Nedělji a odtud vyrazily podél moře ke Cliffbasu, což je domeček postavený kousek nad mořem těsně vedle skal. Jeho majitel Slovák Miro je autorem všech cest v místní oblasti.

Lezení a první vinné lekce

Když jsme se s Aničkou naprosto splavené doškrábaly k domečku, vypadaly jsme asi hodně zoufale. Po osvěžení v moři jsme vypadaly sice mokře, ale už méně zoufale. Místní nás hned adoptovali a byli na nás po celou dobu, co jsme na Cliffbasu byly, hrozně hodní. Miro nás provedl po okolí a snažil se nás zasvětit do svého velkého koníčku (podle jeho slov je to také důvod, proč už tolik neleze), tedy pití vína. Ukazoval nám svůj sklípek a pak místní velkovýrobnu. My byly samozřejmě úplně v neznámých vodách, ale kupodivu to nebylo až tak trapné. Tahle exkurze byla moc zajímavá, ale ani jedna z nás ani po ní ještě nedospěla do stádia, kdy by stavěla degustaci vína nad lezení (a doufejme, že se tak ani nestane).

Lezení bylo na Hvaru super. Lezly jsme vždycky ráno a večer a přes odpoledne jsme se koupaly v moři. Jeden den jsme s Mirem a ostatními navštívily nově navrtanou, ještě neočištěnou oblast. Mně se tu hodně líbilo a Anička byla taky nadšená. Cesty byly spíš ladicí (člověka víc bolely nohy než ruce), dlouhé a s krásným výhledem. Po lezení jsme se vydaly na vršek kopce novou ferratou.

Dvakrát jsme navštívily jeskyni nad vesnicí, kde byly asi tři cesty, všechny docela těžké. Zkoušely jsme jednu z nich, která vedla převisem a byla po slušných chytech. Vyžadovala ale dobrý program, na který jsem přišla až ve chvíli, kdy nezbývala síla.

Ostatní dny jsme lezly u Cliffbase, kde byly především kolmice, ale každá jiná, a tak bylo o zábavu postaráno. Dva dny před odjezdem Anička přelezla svůj projekt Lost in Bosna 7b+ – dlouhou kolmici se dvěma zrádnýma místama. Ani jednou tam nezaváhala, takže super. Já jsem zkoušela spíš kratší cesty a taky jsem některé z nich vylezla, takže nám bylo hej oběma. Abych byla konkrétní, vylezla jsem třeba linku Coyot 8a a pár nových cest, co ještě neměly ani jméno. Na Hvaru jsme strávily deset krásných dní a už nás čekala jenom cesta domů. Jely jsme zase trajektem do Splitu a odtud už přímo do Prahy, takže se nekonalo žádné cestovní drama.

Celý výlet jsme si moc užily, skvěle jsme si zalezly a už plánujeme příští rok. Anička to bude mít dál, protože se přesouvá za studiem do Seattlu.“

F: Eliška s Áňou, Miroslav Štec

Štítky