29Červ
Sasko: Bez mága od trojek k dvanáctkám

Sasko: Bez mága od trojek k dvanáctkám


Autor: Ondřej Horáček Datum: 29.07.2019 Kategorie: Climbers Guide to the Galaxy

Velkolepé historické trojky, pohodové sedmičky, obávané meisterwegy, pár milníků světového lezení, ale i supermoderní dvanáctky. K tomu vyzývavé stěnovky po lištách a voštinách, dechberoucí spáry, brutální rajbasy, nekonečné komíny a atletické převisy. To všechno najdeš v nádherné krajině Saského Švýcarska.


Sasko (myšleno lezecká oblast Saské pískovce) se rozkládá na obou březích řeky Labe bezprostředně potom, co tento hrdý a majestátní tok mine hřenskou pobočku ÖMV, tržnici s jeleny a osuškami, duty free shop a urychleně opustí území ČR. Na rozloze 95 km2 najdeš na 1.100 věží a přes 17.000 lezeckých cest. Dost na to strávit tu plnohodnotný lezecký život. A že by ten život rozhodně nebyl chudý na zážitky!

Saské pískovce jsou velké. Tak velké, že se skládají z několika podoblastí. Ve Schmilce a na Schrammsteinech se leze brzo na jaře, protože je tam hodně jižních stěn, zatímco na Affensteinech zase spíš v létě, protože tam je to naopak. Do Malého a Velkého Zschandu se chodí, když hledáš romantiku a chceš se trochu projít, a do Rathenu naopak když si chceš po lezení dát zmrzku a projet se na lodičce. V Bielatalu pravděpodobně skončíš, až budeš mít malé děti nebo až budeš chtít lezení v Sasku ukázat babičce s chodítkem anebo když budeš zkrátka jen potřebovat vystřízlivět po večírku u Pína Nežerky alias v Kempu pod Císařem. No a na stolové hory (Gebiet der Steine) se jezdí, když zatoužíš po zpestření, jinde už máš všechno vylezené anebo když se prostě nudíš, ale nechceš si zatím pořizovat medvídka mývala. Samozřejmě se jedná o hrubé zjednodušení, ale v Sasku je lezení tolik, že to musíme vzít trochu šmahem.

Schmilka a Schrammsteiny = jarní oblasti s jižními stěnami
Affensteiny = letní oblast se severními stěnami
Rathen = hodně turistů, ale taky relaxační trojboj zmrzlina, pivo a lodičky
Bielatal = baby (i babi) friendly, pohodlné přístupy
Malý a Velký Zschand = pro romantiky a procházkáře
stolové hory = když máš jinde vylezeno anebo toužíš po změně


Jak se tam vyznat

Pro znalce německého jazyka doporučuji šest (slovy šest!) dílů stále průběžně renovovaného průvodce pana Dietmara Heineckeho s pestrobarevnými obálkami a praktickým rozměrem. Dále je k mání výběrový topoprůvodce legendy saského lezení Bernda Arnolda s přiléhavým názvem Der Elbsandsteinführer. Hitem loňské sezóny je pak třídílný fotografický průvodce TOPO-Kletterführer. Fotky skal jou v něm vyvedené v poněkud osobitém barevném stylu, ale zmást by nikoho neměly. S žádným ze jmenovaných průvodců každopádně neuděláš zásadní chybu, přičemž zakoupit se dají na internetu, v hřenském Hudy sportu nebo ve sport-šopech v Bad Schandau a Höhensteinu.

 

Jak se tam leze

V Sasku se leze pouze na suché věže, a to jen vlastními silami, bez použití metalických jistidel typu friend či čok, to vše bez použití magnézia a jiných chemických látek (na rukách, samozřejmě). Může se však lézt v libovolnou roční i denní dobu a můžou se používat textilní vklíněnce alias UFA (ale jen ty nepogumované!). Tolik výcuc z nejdůležitějších saských pravidel. Aby to nebylo tak jednoduché, výjimky potvrzují pravidla, takže: leze se i na pár masivů a občas i trochu za deště (fuj!). Ale to mágo se tu fakt nepoužívá.

Ke zdolávání vrcholů ti zde postačí klasické pískařské vybavení, to jest sada smyček všech různých profilů, průměrů a délek, sedák, lano a trochu toho odhodlání a kuráže. Doporučit se dá rovněž i lezecká helma a již zmiňované textilní vklíněnce, které však podle té klasičtější části místní lezecké sebranky snižují hodnotu výstupu.

 

Jak se tam dostat a kde tam přespat

Možnosti dopravy jsou nepřeberné. Jde to nafukovacím kajakem po Labi, vlakem, na kole, autobusem, pěškobusem nebo autem. Nejčastěji však asi autem nebo vlakem. Vzhledem k turistické exponovanosti Saska je parkovacích ploch všude dost, někde člověk musí utrousit 3€, jinde je parking zdarma. Můžeš využít také proslulých žlutých výletních tramvají, které z Bad Schandau jezdí údolím Křinice až k místu zvanému Beuthenfall, odkud se dá vyrazit do Affensteinů. Pro přespání doporučuji převisy, jelikož spaní pod převisem je v Sasku povolené. Převis však musí být označen zelenou povolovací cedulkou a nesmí se zde rozdělávat oheň. Takto označené převisy nalezneš všude možně po Schrammsteinech, Affensteinech, Schmilce a Kleiner Zschandu.

 

Nejmonstróznější trojka na světě a další doporučenky

A konečně – co tam lézt? Kterou linku z těch tisíců doporučit? Inu, pojďme na to pocitově a čistě subjektivně. Schusterweg za III z roku 1892 na slavného Falkensteina je bez nadsázky nejmonstróznější trojkou na světě. Během 150 metrů lezení si vyzkoušíš vzlínání v koutě, rajbák, stěnku, výstup komínem, chůzi po polici i sestup komínem a celé je to korunováno dvěma hřbítky průstupnými technikou na medvěda. V jednom komíně nemůžeš minout bronzovou bustu samotného prvovýstupce Oskara Schustera. Traduje se, že kdo proleze kolem Oskara a nepolíbí mu nos, toho do roka stihne neštěstí, takže bacha!

Až budeš s Oskarem hotov, alou do dalších cest! Osmdesátimetrový Falkenstein jich nabízí kolem sto padesáti, takže co třeba takový Südriss za VIIa? Majestátní spára protínající jižní stěnu je saskou legendou. Leze se na začátku jemným traverzem k trhlině, pár žab, pádlování po talířích a jako třešinka na dortu dolez třicetimetrovým komínkem. Tři kruhy, nádhera!

Co si dát z osmiček? Chybu neuděláš s Westkante VIIIa na Wilderkopf, první cestou za VII- UIAA na světě! Komínkem se vysoukáš na polici protínající jižní stěnu Wilderkopfu, z níž pokračuješ stěnkou ke kruhu, od kterého vytraverzuješ doleva na oblou a dost vzdušnou hranu. Tam provedeš otočku čelem v bok, párkrát se zhluboka nadechneš a vydáš se rajbákovitě stoupat přes další kruh k vrcholu. Na rok 1918 slušný úlet. Smekáme klobouky, pane Emanueli Strubichu!

Pokud chceš ještě trochu přitvrdit, dej si přímou variantu s poněkud nečekaným názvem Direkte Westkante RP VIIIb od (rovněž) legendárního Herberta Richtera. Cesta nastupuje ve spádnici horní hrany. Překrokem z kamene se dostaneš do mírně převislé stěnky, která se později změní v hranu a ještě později v perfektní žábovici. Problémem je, že po pár prvních tempech by se na kámen už blbě vracelo. Kámen sice leží v perfektním pískovišti, do kterého by skákání bylo jedna radost, jenže přímo pod tebou je pořád ten kámen. Takže vzhůru. V převislé stěnce jsou prý někde schované hodinky, jenže se blbě hledají a do toho ti natýká. Jedinou možností je prozaický únik ke kruhu, který je v nějakých 8 metrech. Od něj už méně vyhroceně hrankou s dalším kruhem a pár tempy ve spáře na velkou polici, kde de facto začíná originální cesta, která pro tebe bude po přelezení přímé varianty už jen něco jako příjemná projížďka na kole.

Pro zklidnění bychom si mohli dát nějakou devítku sportovnějšiho ražení, protože sportovek (ehm, v uvozovkách) je v Sasku, světe div se, taky dost. Na teplé dny je skvělá třeba Das muss kesseln RP IXb v elegantní úzké východní stěně rathenské Amselspitze. Postačí pět expresek do kruhů a pár smyček a karabin na dolez cestou Rengerweg VIIc, která je mimochodem taky nádherná!

Nebo taková Landkarte RP VIIIc na affensteinskou Wolfsfalle. Skvostná stěnová ladička od samotného Arnolda s pěti kruhy rozhodně stojí za pokus. Není v ní žádný extra těžký krok, ale přece jen – 40 metrů technického ladění vlnek v erpéčku už vyžaduje nějaké to sebezapření.

Pokud hledáš impozantní desítku, dej si určitě Arnoldovu Buntschilernde Seifenblasse RP Xa na výše zmiňovaný Falkenstein.

V Sasku jsou i jedenáctky a dvanáctky, ale jsou asi hodně těžké, neboť tak nejenže vypadají, ale ani se moc nelezou.

Pro milovníky spár, koutů a trhlin je toho v saských pískovcích také požehnaně. Krom již zmiňované Südriss (kde ovšem lezeš čistě spárou jen nějakých 5 metrů) si můžeš dát třeba Schildbürgerriss na Müllerstein za VIIIa, Talseite na Schwagera za IXa, Ostrisse na Dreifingerturm za VIIIc a kilometry dalších.

A to jsme se pořád nestihli dostat ani k Höllenhundovi, Blozstocku, Brosinnadelu a Teufelsturmu – všechno jsou to überdominanty. Nemáš-li dost, nalistuj je v průvodci!

 

Dobrá rada na závěr

Hlavním doporučením je netrpět zbytečným respektem, ale ani nepodcenit situaci. Takže je to vlastně jako všude jinde. Zkrátka, pořádně se navaž, vem pár smyček, pár expresek, nestyď se za plínku (na otírání rukou) a dej se směle do toho!

Meisterwege:

Seznam nejobtížnějších cest celého Saska z roku 1974, který obsahoval 92 položek. Kdo jich v té době dokázal vylézt 12 za rok, získal prestižní třídu “Meisterklasse”. Jedná se o pozůstatek ústředního plánování a trochu absurdního udělování tříd v horolezeckém sportu v tehdejší DDR. Jsou lidé, kteří tyto cesty vyhledávají, a jsou lidé, kteří se jim vyhýbají. Některé jsou krásné, ale zdaleka ne všechny. O silný zážitek je však postaráno pokaždé.

FOTO: Ondřej Horáček, Jiří Hušek, Jakub Jandík

Štítky