17Čer
Peak District: Ráj anglických klasiků

Peak District: Ráj anglických klasiků


Autor: Tomáš Brzobohatý Datum: 17.06.2019 Kategorie: Climbers Guide to the Galaxy

Průkopníci lezeckého sportu v Anglii s borháky a nýty šetřili. Peak District je díky nim perlou tradičního lezení. Čtěte, kolik si s sebou na výlet máte sbalit friendů a kolik odvahy.


Když se řekne lezení v Anglii, většina lezců si představí lezení po vlastním čili trad climbing. Žádné borháky a žádné nýty, zato pevná skála, výborné tření a krásná příroda. Ta představa je přesná! Tradiční lezení má své kouzlo a vyžaduje dobrou přípravu.

V Anglii si můžete po vlastním zalézt na útesech, které ji bohatě lemují, a hlavně ve slavném Peak Districtu. Tenhle vnitrozemský národní park je pravou Mekkou lezení s friendy a vklíněnci. Řadě lezců, zvyklých na instantní bezpečí vápencových sportovních oblastí zbytku Evropy, může při vyslovení jeho názvu naskočit husí kůže – místní skály jsou oslavovány právě pro vysokou koncentraci pěkných cest všech obtížností, ovšem bez jediného nýtu. Absence fixního jištění ve skále kupodivu neznamená, že se tady člověk zákonitě zabije. V Peak Districtu najdete hromady krásných cest, které lze vklíněnci a friendy bezpečně zajistit.

Začátky lezení v Peak Districtu

S lezením v Peak Districtu začal James W. Puttrell, který se sem vydal objevovat první linie již koncem 19. století. První papírový průvodce vyšel už v roce 1913. Tradice v Peak Districtu tedy sahá velmi hluboko a s každou další generací se otevírají nové, zpravidla odvážnější a obtížnější směry. Vzhledem ke stylu lezení a jeho náročnosti na techniku tato oblast prověřila spoustu lezců zvučných jmen, mezi nimi třeba Johnnyho Dawese, Johna Dunna, Peta Whittakera, Jerryho Moffata, Steva McLura či Bena Moona. Přelezy největších místních prásků obvykle vyžadují nejen sílu, ale taky odolnou psychiku. Pády v některých cestách rozhodně nejsou bezpečnou volbou. Peak District je zkrátka dobrá prázdninová destinace pro české pískaře. Ale nejen pro ně! V oblasti je totiž i velké množství bouderových sektorů se super kvalitními kameny.

Každá známá oblast má cesty, které jsou slavnější než ty ostatní. V Peak Districtu je to třeba Master´s Edge od Rona Fawcetta z roku 1983. Dodnes má její přelez velkou hodnotu, protože se jedná o odvážnou hranu obtížnosti E7 6c (ve fr. stupnici cca 7c-7c+) s jediným jištěním zhruba v půlce. Do sektoru Millstone ji jezdí pokoušet lezci ze všech koutů světa.  Mater´s Edge je zkouškou lezce i jističe, neboť při pádu z klíčového místa těsně pod vrškem padá lezec jen malý kousek nad zem. Ani s morálem vytrénovaným z českého písku to v ní zkrátka nikdo nemá jisté. Pojďme se teď ale na Peak Distric podívat pěkně od začátku, od cest přívětivější klasy i zajistitelnosti.

Spáry, plotny a další klenoty gritu

Peak District se rozkládá na ploše zhruba 20x40 km a najdeš ho západně od města Sheffield v severní části Anglie (1h cesty z Manchesteru, 3h z Londýna). Místnímu materiálu se říká grit a geologicky vzato jde o velmi tvrdý pískovec. Z lezeckého úhlu pohledu je klíčové hlavně jeho vynikající tření.

Oblast je zcela prostá fixního jištění, všechno se jistí friendy a vklíněnci. Výška stěn není závratná. Nejvyšší mají ke 30 metrům, mnoho jich má kolem 20 metrů. I na menších skalkách ale najdete prvotřídní cesty. Jako v ráji se tu budou cítit spáraři – oblast nabízí možnosti spárového lezení ve všech rozměrech i obtížnostech. Lezení spár je navíc nejbezpečnější místní disciplínou – krmit spáru friendy totiž lze zpravidla libovolně odzdola až nahoru. Vedle spár se v Peaku najde také velké množství lehčích komínů, ale i těžších rajbasů a ploten. Mírně položené cesty, kde uplatníš balanc a víru v kvalitní lepičku svých lezeček, se tu lezou jedna radost. Plotny jsou často rozdělené horizontálními spárami, které skýtají dostatek možností k zajištění. Tu a tam se ale v Peaku stane, že se leze solo. Cesty je proto třeba pečlivě vybírat – prohlížet, kde se dají zajistit, a číst popisky v průvodci. Z místních průvodců lze – na rozdíl od těch našich – často vyčíst, kde je klíčové místo a jaké velikosti friendů přijdou vhod. Někdy jsou to rady K NEZAPLACENÍ! Z toho, co jsem napsal, ti už určitě začíná být jasné, že má Peak District svou vlastní etiku lezení, dost odlišnou od té naší pískovcové.

Svéráz místního štandování

Lezení v Peaku je tradiční v nejpřísnějším smyslu. K jištění se používá výhradně vlastní dočasné jištění – friendy, vklíněnce, občas obhoz hrotu nebo provázání hodin. V některých starších cestách potkáš staré, většinou shnilé, skoby. Po svém dožití se skoby nemění – až se rozpadnou, nebudou tam žádné a vznikne místo na vklíněnce. Jakékoliv fixní jištění je přísně zakázané a to platí i pro slaňáky – nejsou tady. V Peaku se prostě nevrtá. Na mysl se teď dere jedna zásadní otázka – jak tedy nacvičit cestu či dobrat spolulezce?

Odpověď plyne z charakteru místních skalních útvarů. Většina lezení v Peaku je lezení na masivy, tudíž lze po vylezení cesty skálu obejít. Pro dobrání druholezce si musíš vytvořit vlastní štand nahoře jedním z několika způsobů. Můžeš se setkat s tím, že je nahoře část plotu či ohrady pro ovce – voilá, nabízí se provázat jeden či raději více dřevěných nebo kamenných sloupků. Vzhledem k jejich stáří je vždycky na místě důkladně prověřit, jak pevně jsou usazené v zemi. Druhou možností je dobírat z velkého obhozu nebo ze štandu vytvořeného na několika vhodně provázaných friendech a vklíněncích. To je samozřejmě možné jenom v cestách, které jsou nahoře příhodně členité.

Při štandování může často přijít vhod třicetimetrové lano navíc – díky němu vytvoříš štand i v cestě, kde nenajdeš dobré jištění na hraně. S lanem navíc zaštanduješ i pěkných pár metrů od hrany. Ano, někdy je to trochu otrava, ale zase je to dobrá škola! Po pár cestách v Peak Districtu ti štandování přejde do krve a budeš schopen kreativně vytvářet bezpečná stanoviště v jakémkoli terénu.

Morálovky s nácvikem

Z vlastních krásných štandů pak můžeš s horním jištěním nacvičovat cesty vyšší obtížnosti či psychicky náročné. Samotná zajistitelost cest je velice proměnlivá v závislosti na členitosti skály. Jsou cesty, kam založíš jen jeden friend. Jiné jsou zajistitelné až od půlky. Další mají nejištěný dolez… V Peaku najdeš hromadu morálových ploten, kde se leze po špatných chytech a s nohama na tření hodně vysoko nad jištěním. Takové prásky jsou (hlavně s přibývající obtížností) velmi zřídka lezeny stylem on-sight. Mnohem častější je, že si lezec cestu nacvičí s horním jištěním, nastuduje si přesnou pozici a druh potřebného jištění, případně naznačí magnéziem místa pro umístění nohou – ano, tento u nás kontroverzní magický prach je zde povolen bez omezení a pískovci očividně nijak neškodí – a až následně cestu vylezou čistě odspodu na prvním konci lana. Kdo sem jede, nemusí se bát, že si nezaleze na svém maximu – stačí vhodně vytvořit top rope stanoviště a může se vesele začít s pokusy o udržení neudržitelného a ustání neustatelného. 

Unikátní britská stupnice obtížnosti

V celém Spojeném království se obtížnost tradičního lezení hodnotí unikátní obtížnostní stupnicí, která je dostupná třeba zde. Ve zkratce se hodnocení skládá ze dvou složek, které dohromady dávají velmi přesný popis toho, co lezce v cestě čeká. První část udává celkovou náročnost cesty – kombinaci potřebné techniky, vytrvalosti a morálu. Ta je v nižších řádech značena písmeny D, VD, HVD, S, VS, HVS (anglické zkratky Difficult, Very Difficult, Hard Very Difficult, Severe, Very Severe a Hard Very Severe), ve vyšších pak E1, E2 atd. až E10 či E11 (Extreme a číslo). Druhá složka má představovat obtížnost nejtěžšího jednotlivého kroku cesty, nehledě na zajištěnost onoho místa, a označuje se kombinací arabské číslice a malého písmene a, b nebo c (5a, 5b, 5c, 6a atd.).

Běžné jsou kombinace jako například HVS 5a, E1 5b či E2 5c – v nich je vždycky potřebný morál a zajistitelnost cest většinou odpovídá jejich fyzické obtížnosti. Dejme si dva příklady:

  • Pokud bude mít cesta označení např. HVS 5c, znamená to, že nejtěžší jednotlivý krok bude velmi obtížný (standard pro HVS je 5a), nicméně celková náročnost cesty bude relativně malá – vzhledem k potřebnému morálu, umístění jištění a technické náročnosti to bude nejspíše tak, že klíčové místo bude dobře zajistitelný krátký boulder.
  • Bude-li obtížnost E2 5a, bude se jednat o velmi špatně zajistitelnou cestu. Tato čísla nám říkají, že i když v cestě nebudeme dělat příliš obtížné kroky (5a), celková náročnost cesty je vyšší, než jsme u takto náročných pohybů zvyklí (E2). Náročných kroků bude možná i více za sebou (vytrvalostní lezení) a/nebo bude cesta psychicky náročná z důvodu dlouhých odlezů či špatné kvality jištění (kupř. nestabilní vklíněnce).

Průvodce ti pomůže rozeznat zajistitelné cesty od těch velice nebezpečných. Jaká jsou tvá čísla, poznáš po vylezení prvních pár cest. A pozor, i přes grafickou podobnost se britská stupnice liší od francouzské. Velmi zhruba se tedy HVS 5a může rovnat 5c či 6a fr. Pro představu se podívej na převodní tabulku, která je k dispozici na serveru rockfax.com. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že po navyknutí na specifický způsob lezení jsem si pro sebe obtížnost přepočítával spíše na pískovcovou než na francouzskou stupnici – morál je totiž často nezbytnou složkou lezení v Peaku. Řekněme, že průměrné VIIc se zakládáním smyček u nás v Českém ráji či v Tisé by mohlo hodně zhruba odpovídat průměrnému E1 na gritu.

Nejslavnější sektory a nejkrásnější cesty

Celý Peak District nabízí více než 10 000 cest, takže je opravdu z čeho vybírat. Při výběru sektoru se prakticky nedá šlápnout vedle, lezení v Peak Districtu je úžasné všude. Jednotlivé sektory jsou od sebe vzdálené pár minut jízdy autem, proto je velmi snadné je střídat v závislosti na podmínce i na aktuální zalidněnosti. Přesto jsou některé sektory slavnější než ostatní – podívejme se detailněji na tři nejznámější z nich.

Každý, kdo Peak navštíví, by si měl zalézt ve Stanage. Jedná se o 3 km dlouhý pás skal, na který se leze. Sázkou na jistotu je lézt tady jenom dvou- a tříhvězdičkové cesty podle průvodce – i tak budeš mít zábavy dostatek. Z lehčích mohu doporučit Flying Buttress HVD 4a, lehoučkou spáru Christmas Crack HS 4a, Ellis´s Eliminate VS 4c, plotnu Outlook Slab VS 5a či krásný pilířek Narrow Butters Direct VS 5a. Až se rozlezete, zkuste třeba Queersville HVS 5a, Cold Turkey HVS 5a nebo Leaning Buttress Direct HVS 5b. Z těžších jsem zde lezl jen Yosemite Wall E2 5b, jejíž zajistitelnost je ještě únosná, a pak zcela nejištěné Fear and Loathing E3 5c (nebo 6B boulder) a Not To Be Taken Away E2 6a (6C boulder). Poslední 2 se lezou bez lana jako bouldery. Z nejtěžších je zde známá cesta Unfamiliar E7 6c.

Ve Stanage se dá výborně zaboulderovat, takže jestli se ti nějak podaří do Peaku dostat bouldermatky, určitě doporučuji otestovat Pebble – obří kámen, který nemůžeš minout a vede na něj snad 20 boulderů všech obtížností. Kolem této skalky je i velké množství boulderů, které slavný Johnny Dawes vylezl stylem „no hand“. Vřele doporučuji zkoušet je v den, kdy chceš šetřit kůži, ale zároveň je moc hezky na to, aby se nelezlo. Tato balanční cvičení zpestří tvůj lezecký repertoár pohybů a v partě kamarádů bude jistě o zábavu postaráno na několik hodin. Cest je zde nepřeberné množství ve všech obtížnostech.

Další z povinných zastávek je Curbar Edge. Stovky cest a stovky možností, všechno v krásné, pevné skále. Po rozlezu v lehčích P.M.C.1 HS 4a, October Crack VS 4c či Pale Complexion VS 4c je možné postupně zvyšovat laťku – třeba v koutové spárce Maupassant HVS 5a, v převislé vzdušné hraně L´Horla E1 5b anebo v krátké a úderné prstové spárce The Toy E1 5c. Na výběr je i z ploten – Kayak E1 5b a Canoe E2 5c. Pokud máš rád širší spáry, rozhodně nevynechej pěsťovku Elder Crack E2 5b ani namáhavou širočinu Right Eliminate E3 5c. Pro nabušené odvážlivce je zde vyhlášené Knockin´ on Heaven´s Door E9 6c, jedna z nejtěžších cest v Peak Districtu vůbec. Stejně jako Stanage, i tento sektor nabízí desítky excelentních cest všech obtížností. A i tady najdeš spoustu pěkných boulderů.

Třetí vysoce doporučovanou zastávkou je sektor Millstone Edge, který se svým charakterem liší od všech ostatních. Je to bývalý lom, takže místní cesty často vedou po uměle upravené skále – hladké kouty, pravoúhlé hrany a vyvrtané díry, to vše je zde k nalezení. Tato oblast je jedna z nejvyšších, cesty běžně mají ke 30 metrům, a to ve spojení s kolmými, uměle opracovanými stěnami vytváří jedinečnou atmosféru i styl lezení. Mezi lehčími cestami jsou největší klasiky spárové cesty Bond Street HVS 5a a Great Portland Street HVS 5b. I v Millstone Edge můžeš stupňovat napětí ve šlachách i napětí psychické, a to ve skvělých Embankment 3 E1 5b, Time For Tea E3 5c, v těžké a zajištěné London Wall E5 6b nebo v odvážné Edge Lane E5 5c (prakticky nejištěná cca 15m vysoká hrana). Top cestou sektoru je rozhodně legendární Master´s Edge E7 6c, o které jsem psal v úvodu článku.

Seznam by mohl pokračovat dál na mnoha stranách, ale asi by to nebylo nejzáživnější čtení, proto ve zkratce – rozhodně doporučuji Burbage South i North na bouldering i lano, malý, ale hezký sektor Mother Cap (bouldering), dále klidný a prázdný Bamford (lano), jediný výrazně převislý sektor Higgar Torr, nízký Baslow Edge (lano) a konečně také Froggatt Edge, Gardom´s Edge a bývalý lom Lawrencefield.

Mojí klíčovou vzpomínkou na Peak District je zjištění, jak ohromně pestré může lezení po vlastním být. V Peaku je všechno: zajištěné i nebezpečné, položené i převislé, stěny, koutky, spáry, hrany… Vyber si podle svého gusta! Matroš je podle mě naprosto jedinečný a atmosféra pod skalami je utvářená návštěvníky z celého světa.

Kdy je na gritu sezóna

Místní vám jistě řeknou, že se dá lézt po celý rok. Je to víceméně pravda, ale největší šance na slušné počasí bývá na jaře (duben, květen). V létě může být až příliš horko a bezvětří, což znamená nálety mračen hmyzu.  Na konci léta a začátku podzimu (srpen, září) se tu zalézt taky dá, sice se trochu ochladí a více fouká, ale znamená to klid od hmyzu.

Anglie je pověstná nestálým počasím, a proto je tato poučka jen velmi přibližná, i v září může týden v kuse pršet a v březnu může být týden v kuse 15-20 stupňů a sucho. Ideální je sledovat průběh počasí po nějakou dobu, aby člověk věděl, co očekávat. Tak či onak nikdy nezapomeň nepromokavé oblečení a repelent.

Praktické tipy

Jak se sem dopravit? Kombinovaně – letecky do Londýna či Manchesteru a dál autem z půjčovny. Jde to i autem z ČR přes Německo, Belgii a Francii. Vzhledem ke vzdálenosti a nevyhnutelnosti trajektu však tuto volbu doporučuji, pouze pokud se chystáš strávit tady delší čas.

Všechny sektory jsou maximálně 20 minut od auta a vhodné i pro rodiny s dětmi. Pozor si dej, pokud s sebou máš psa. V mokřadech kolem skal se pohybují stáda ovcí a často je zakázané mít psa na volno.

Volné kempování je zakázané. V okolí se nachází několik kempů západoevropského stylu (sprchy, internety, kuchyňky). Městečko Hathersage je pak takovým srdcem Peak Districtu, kde najdeš vše základní, co by ti mohlo chybět. Je tu čerpací stanice s malou samoobsluhou, outdoorový obchod, kavárny, restaurace i obchod s lezeckými potřebami OUTSIDE (ten doporučuji navštívit, je plný průvodců, vybavení a lezců). Pro případ, že bys něco nemohl sehnat, Sheffield je cca 15 minut jízdy autem. Sheffield je velký asi jako Brno, takže tam už seženeš leccos – autoservis, lezecké stěny (byli jsme na stěně Awesome walls - co kdyby pršelo, že?), kina, velké supermarkety s levnějším jídlem, nemocnice, ubytování v airb´n´b atd.

Do batohu zabal jedno nebo raději dvě dvě lana – některé cesty se kvůli tření o skálu lépe lezou se dvěma lany. Druhé lano oceníš i při vyvazování štandů. I pokud budeš mít jen jedno 60m lano, měl bys být ve většině případů v pohodě. Přidej 10 expresek, nějaké smyčky na prodloužení či obhozy, sadu friendů a vklíněnců. Spousta lidí tady leze s helmou.

Oblast vzhledem k charakteru jištění není vhodná pro úplné začátečníky – lehkých cest je tu dost, ale je vždy potřeba zakládat vlastní jištění, takže opatrně.

 

TABULKA NA OBECNÉ PŘEDSTAVENÍ OBLASTI:

Lokace: ANGLIE

Materiál: tvrdý písek = grit

Charakter lezení: od všeho něco, ale hlavně plotny, hrany, spáry, obliny

Kdy sem jet: jaro a časný podzim

Jištění: vše vlastní – vklíněnce, friendy, bouldermatky…

Foto: Tomáš Brzobohatý, Simona Lencová

Štítky